6 C 59/2024-41 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 30. 11. 2023 se žalobce po žalované domáhal zaplacení 26.220 Kč a zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky 26.220 Kč od 11. 3. 2023 do zaplacení. Žaloba byla opřena o tvrzení, že žalovaná s předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, , uzavřela smlouvu o zápůjčce č. , hodnota, , na jejímž základě žalobce poskytl žalované částku 19.000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit kromě jistiny také poplatek za zpracování žádosti o zápůjčku a poskytnutí zápůjčky ve výši 7.220 Kč. Žalovaná na dluh nic nezaplatila. Pohledávka ze smlouvy o zápůjčce byla postoupena žalobci.2. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila.3. Úvěr poskytnutý žalované předchůdcem žalobce má charakter spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.4. Soud proto nárok posoudil veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v jiné obdobné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020. Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka.5. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Jak ale uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí, „judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“9. Soud zjistil, že mezi žalovanou a předchůdcem žalobce byla uzavřena smlouva o zápůjčce č. , hodnota, , podle které se předchůdce žalobce zavázal poskytnout žalované 19.000 Kč a ta se poskytnuté prostředky zavázala vrátit spolu s poplatkem ve výši 7.220 Kč. Z potvrzení o platbě na č. l. 14 soudního spisu soud zjistil, že předchůdce žalované poukázal na její účet (k identifikaci účtu viz výpis na č. l. 37 soudního spisu) 19.000 Kč. Z žádného z provedených důkazů nevyplynulo, že by předchůdce žalobce před uzavřením smlouvy jakkoliv zkoumal skutečné příjmy, výdaje a závazky žalované.10. Z oznámení o postoupení pohledávky na č. l. 4 soudního spisu soud zjistil, že pohledávka ze smlouvy o zápůjčce byla postoupena žalobci.11. Z výše uvedeného nelze než uzavřít, že předchůdce žalobce nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalované, neboť vůbec nezkoumal reálné příjmy žalované, její výdaje na živobytí a případné závazky.12. Úvěrová smlouva uzavřená mezi předchůdcem žalobce a žalovanou je tak absolutně neplatná.13. Protože z provedených důkazů vyplynulo, že předchůdce žalobce poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 19.000 Kč, avšak úvěrová smlouva byla shledána neplatnou, došlo na straně žalované ke dni připsání prostředků na její účet k bezdůvodnému obohacení ve výši 19.000 Kč ve smyslu § 2991 o. z. (neboť žalovaná obdržela majetkový prospěch bez právního důvodu). Žalobce má tak nárok na zaplacení poskytnuté částky.14. Ve zbytku, tj. co do všech nároků, jež žalobce spojoval se smlouvou, jež byla shledána neplatnou, musel soud žalobu zamítnout, a to včetně uplatněného nároku na zaplacení úroku z prodlení s ohledem na konstitutivní charakter tohoto rozsudku (k tomu viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).15. Právo na náhradu nákladů řízení náleží dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a 146 odst. 2 věta první žalobci, který byl v řízení úspěšným z 61 % (při zohlednění žalobou uplatněného příslušenství ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, kapitalizovaného ke dni vynesení rozsudku). Žalobci tak na náhradě nákladů řízení náleží poměrná část (22 %) z odměny advokáta za tři úkony právní služby (převzetí a přípravu zastoupení, sepis předžalobní výzvy a sepis žaloby) po 300 Kč podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, náhrady hotových výdajů za tři úkony právní služby po 100 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, k tomu všemu náhrady za 21% DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), a náhrady ve výši 1.049 Kč za zaplacený soudní poplatek, což celkem představuje 550 Kč.