6 C 69/2024-66 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 20. 2. 2024 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 13.445,05 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 389,92 Kč, zákonného ročního úroku z prodlení ve výši 15 % jdoucího z částky 5.851,04 Kč od 3. 8. 2023 do zaplacení a ročního úroku ve výši 8 % jdoucího z částky 5.589,70 Kč od 3. 8. 2023 do zaplacení. Žaloba je opřena o tvrzení, že žalovaný s předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, ., uzavřel smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému hotovostní úvěr v částce 6.000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit kromě jistiny dalších 2.940 Kč na úhradě za poskytnutí úvěru, 820 Kč na úhradě za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu a 1.080 Kč na úhradě a umožnění platit splátky v hotovosti v místě bydliště. Žalovaný však na úvěru zaplatil pouze 796 Kč a dosud dluží žalobci, kterému byla pohledávka postoupena, částky uplatněné žalobou.2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil.3. Úvěr poskytnutý žalobcem žalovanému má charakter spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru,4. Soud proto nárok posoudil veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v jiné obdobné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020. Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka.5. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Jak ale uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí, „judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“9. Soud zjistil, že na základě úvěrové smlouvy ze dne 20. 6. 2022 (na č. l. 10-11 soudního spisu) předal předchůdce žalobce žalovanému 6.000 Kč. V žádosti o úvěr (na č. l. 43 soudního spisu), zachycující mimo jiné osobní a majetkové poměry žalovaného, je uvedeno, že žalovaný je zaměstnán, pobírá mzdu ve výši 28.764 Kč, je ženatý, bydlí v nájemním bytě nebo domě, za bydlení a energie vydává 5.000 Kč měsíčně, na další živobytí vynakládá 3.000 Kč a platí výživné ve výši 4.946 Kč. V žádosti je dále uvedeno, že předchůdce žalobce ověřil uvedené údaje z výplatních pásek a pracovní smlouvy. Tyto listiny také žalobce soudu předložil, ovšem z výplatních pásek za měsíce únor 2022 a duben 2022 (březnová doložená nebyla) vyplývá čistý příjem žalovaného ze mzdy ve výši 16.742 Kč, resp. 30.894 Kč, což v průměru činí 23.818 Kč, nikoliv tvrzených 28.764 měsíčně, přičemž je zřejmé, že příjem žalovaného značně osciluje a v některých měsících je tak nízký, že stěží stačí na obživu dospělého pracujícího člověka, a je zcela nepostačující, má-li k tomu další vyživovací povinnosti. Z doložené nekvalitní a neúplné kopie smlouvy o podnájmu není patrné, kolik žalovaný vynakládá na bydlení. Každopádně výdaje na bydlení a další živobytí v tvrzené výši 8.000 Kč měsíčně pro dospělou pracující osobu zcela vybočují z běžné životní zkušenosti.10. Z žádného z provedených důkazů pak nevyplývá, že by žalobce řádně zkoumal skutečné měsíční výdaje žalovaného na bydlení a obživu a jeho případné závazky.11. Podle výpisu žalobce na č. l. 13 žalovaný na dluh zaplatil celkem 796 Kč.12. Z oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že pohledávka z úvěrové smlouvy byla postoupena žalobci.13. Z výše uvedeného nelze než uzavřít, že předchůdce žalobce nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalovaného, neboť nezkoumal reálné výdaje žalovaného na živobytí a jeho případné závazky, navíc v rozporu s běžnou opatrností vycházel z nereálného údaje o výdajích žalovaného a jeho domácnosti na živobytí ve výši 8.000 Kč měsíčně.14. Bez toho, aby si žalobce dostupným způsobem ověřil výdaje žalovaného a jeho závazky, nebylo možné učinit závěr, že příjem žalovaného, který v jednom měsíci sice činil 30.894 Kč, avšak v jiném 16.742 Kč, je postačující na úhradu splátek podle úvěrové smlouvy.15. Úvěrová smlouva uzavřená mezi předchůdcem žalobce a žalovaným je tak absolutně neplatná.16. Protože z provedených důkazů vyplynulo, že předchůdce žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 6.000 Kč, avšak úvěrová smlouva byla shledána neplatnou, lze konstatovat, že na straně žalovaného došlo ke dni převzetí hotovosti k bezdůvodnému obohacení ve smyslu § 2991 o. z. (neboť žalovaný obdržel majetkový prospěch bez právního důvodu). Žalobce má tak nárok na zaplacení částky ve výši rozdílu mezi poskytnutými prostředky a částkou 796 Kč, kterou žalovaný žalobci vrátil.17. Ve zbytku, tj. co do všech nároků, jež žalobce spojoval se smlouvou, jež byla shledána neplatnou, musel soud žalobu zamítnout, a to včetně uplatněného nároku na zaplacení úroku z prodlení s ohledem na konstitutivní charakter tohoto rozsudku (k tomu viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).18. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. náleželo žalovanému, tomu ale žádné náklady v souvislosti s řízením nevznikly. Proto soud o nákladech řízení rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.