6 C 74/2024-96 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 29. 2. 2024 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení jednak 13.370,21 Kč, zákonného ročního úroku z prodlení jdoucího z částky 10.017,98 Kč od 1. 6. 2023 do zaplacení a ročního úroku ve výši 29,67 % jdoucího z částky 9.211,14 Kč od 22. 5. 2023 do zaplacení, jednak 38.351,82 Kč, zákonného ročního úroku z prodlení jdoucího z částky 30.973,32 Kč od 30. 6. 2023 do zaplacení a ročního úroku ve výši 29,79 % jdoucího z částky 27.000 Kč od 20. 6. 2023 do zaplacení. Žaloba byla opřena o tvrzení, že žalovaný s předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, , uzavřel dvě smlouvy o úvěru: dne 3. 8. 2022 smlouvu č. , hodnota, , na jejímž základě předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr v částce 31.000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit ve 48 měsíčních splátkách po 1.762 Kč, a dne 26. 2. 2023 smlouvu č. , hodnota, , na jejímž základě předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr v částce 27.000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit ve 48 měsíčních splátkách po 1.764 Kč. Žalovaný zaplatil na první z uvedených smluv 32.000 Kč, na druhou pouze 1.000 Kč a dosud dluží žalobci, kterému byla pohledávka postoupena, částky uplatněné žalobou. Ty zahrnují také sjednanou smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou nezaplacenou splátku a 0,1 % denně z celkové dlužné částky po zesplatnění.2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil.3. Úvěr poskytnutý žalobcem žalovanému má charakter spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.4. Soud proto nárok posoudil veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v jiné obdobné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020. Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka.5. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Jak ale uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí, „judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“9. Soud zjistil, že na základě úvěrové smlouvy ze dne 3. 8. 2022 (na č. l. 20-23 soudního spisu) poskytl předchůdce žalobce žalovanému 31.000 Kč (viz doklad o vyplacení na č. l. 14 a zprávu banky na č. l. 52 soudního spisu). Na základě úvěrové smlouvy ze dne 26. 2. 2023 (na č. l. 32-35 soudního spisu) poskytl předchůdce žalobce žalovanému dalších 27.000 Kč (viz doklad o vyplacení na č. l. 27 a zprávu banky na č. l. 52 soudního spisu).10. Žalobce uvedl, že jeho předchůdce vycházel při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného z jeho příjmů zjištěných z výpisu z účtu, a to ve výši 31.571,50 Kč v případě první smlouvy, a ve výši 30.991 Kč v případě druhé smlouvy. Ohledně výdajů pak předchůdce žalobce kalkuloval pouze s částkou životního minima ve výši 4.620 Kč, resp. 4.860 Kč.11. Z předloženého výpisu z účtu (na č. l. 60-64 soudního spisu za měsíce březen až červen 2022 a 69-86 soudního spisu za měsíc leden 2023) soud zjistil, že zůstatek na účtu žalovaného se vyjma měsíce června 2022 pohyboval v záporných hodnotách řádu tisíců Kč, a to přes měsíční obraty daleko převyšující příjmy žalovaného ze zaměstnání. V červnu 2022 byl konečný zůstatek na účtu žalovaného kladný, avšak činil pouhých 608,67 Kč. Výpisy navíc obsahují desítky položek, z nichž je zřejmé, že žalovaný se velmi intenzivně věnoval sázkovým hrám. Výpis z června 2022 navíc obsahuje i seznam úvěrů, z něhož je patrné, že na konci června žalovaný dlužil na jistinách celkem 533.395,96 Kč.12. Výdaje na veškeré živobytí včetně bydlení v tvrzené výši 4.620 Kč, resp. 4.860 Kč měsíčně pro dospělou pracující osobu jsou z pohledu běžné životní zkušenosti naprosto nereálné.13. Z žádného z provedených důkazů pak nevyplývá, že by předchůdce žalobce jakkoliv zkoumal skutečné, reálně vynaložené výdaje žalovaného na živobytí nebo stav jeho závazků, o nichž musel vědět (z předloženého výpisu z účtu).14. Z oznámení o postoupení pohledávek (na č. l. 12) soud zjistil, že pohledávky z úvěrových smluv byly postoupeny žalobci.15. Z výše uvedeného nelze než uzavřít, že předchůdce žalobce nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalovaného, neboť žádným způsobem nezkoumal skutečné výdaje žalovaného na živobytí a nebral ani v potaz jeho závazky, navíc v rozporu s běžnou opatrností vycházel z nereálných údajů o výdajích žalovaného na živobytí. Bez toho, aby si žalobce dostupným způsobem ověřil výdaje žalovaného, nebylo možné učinit závěr, že příjem žalovaného je postačující na úhradu splátek podle úvěrových smluv.16. Úvěrové smlouvy uzavřené mezi předchůdcem žalobce a žalovaným jsou tak absolutně neplatné.17. Protože z provedených důkazů vyplynulo, že předchůdce žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 31.000 Kč a 27.000 Kč, avšak úvěrové smlouvy byly shledány neplatnými, lze konstatovat, že na straně žalovaného došlo ke dni poskytnutí úvěrů k bezdůvodnému obohacení ve smyslu § 2991 o. z. (neboť žalovaný obdržel majetkový prospěch bez právního důvodu). To platí pro první z uvedených smluv, neboť žalovaný na první úvěr ve výši 31.000 Kč zaplatil 32.000 Kč a z titulu obohacení pak žalobci nic nedluží, pokud však jde o druhou smlouvu, žalobce z poskytnutých 27.000 Kč vrátil pouze 1.000 Kč. Žalobce má tak nárok na zaplacení částky ve výši rozdílu mezi poskytnutými prostředky ze druhé smlouvy a částkou 1.000 Kč, kterou žalovaný žalobci vrátil.18. Ve zbytku, tj. co do všech nároků, jež žalobce spojoval se smlouvami, jež byl