6 C 83/2022-137 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 21. 3. 2022 se původní žalobce , právnická osoba, ., po žalovaném domáhal zaplacení 36.264,42 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3.222,64 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1.383,87 Kč a zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky 37.638,06 Kč od 26. 2. 2022 do zaplacení. V žalobě uvedl, že s žalovaným uzavřel dne 20. 7. 2018 smlouvu o revolvingovém úvěru s úvěrovým rámcem 35.000 Kč, dohodnutými splátkami a úrokem. Žalovaný úvěr čerpal, ale řádně nesplácel, proto žalobce v souladu se smlouvou prohlásil celý dluh včetně příslušenství za splatný ke dni 31. 8. 2021. Žalovaný žalobci dluží tolik, kolik žalobce uplatnil žalobou.2. V průběhu řízení původní žalobce postoupil pohledávku za žalovaným novému žalobci , Jméno zainteresované společnosti 0/0, Soud proto rozhodl o procesním nástupnictví na straně žalující.3. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil.4. Úvěr poskytnutý předchůdcem žalobce žalovanému má charakter spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru,5. Soud proto nárok posoudil veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v jiné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020. Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka.6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Jak ale uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí, „judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“10. Soud zjistil, předchůdce žalobce s žalovaným uzavřeli dne 20. 7. 2018 smlouvu o spotřebitelském revolvingovém úvěru č. , hodnota, (viz smlouvu na č. l. 29-33 soudního spisu) s úvěrovým rámcem 35.000 Kč, dohodnutým úrokem ve výši 22,99 % ročně a sjednanými poplatky. Z výpisů z úvěrového účtu na č. l. 114-122 soudního spisu soud zjistil, že žalovaný od uzavření smlouvy čerpal celkem 104.486,80 Kč a na dluh zaplatil celkem 97.709 Kč.11. Ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobce předložil listinu nadepsanou jako Vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti (na č. l. 34 soudního spisu), z níž vyplynulo, že předchůdce žalobce vycházel z příjmu žalovaného ve výši 27.297 Kč, přičemž výši příjmu měl ověřit z běžného účtu vedeného pro žalovaného. Příjem žalovaného porovnal předchůdce žalobce s údaji o životním minimu a normativních nákladech na bydlení, neboť žalovaný v žádosti uvedl výdaje ve výši 0 Kč. Předchůdce žalobce přihlédl i ke zjištěným předchozím nesplaceným závazkům žalovaného, ze kterých vycházela měsíční splátková povinnost ve výši 5.670,97 Kč, aniž ale předchůdce žalobce bral v potaz stav závazků (zda žalovaný je či není v prodlení se splácením) nebo blíže zkoumal jejich výši nebo podmínky (vyšel toliko z databází BRKI a NRKI). Žalobce předložil také potvrzení o mzdě žalovaného (na č. l. 112 soudního spisu), to je ale datováno dnem 10. 8. 2017 (tedy necelý rok před poskytnutím úvěru).12. Hodnocení úvěruschopnosti žalovaného předchůdcem žalobcem za pomoci porovnání jeho mzdy s životním minimem a normativní náklady na bydlení nemůže obstát, protože jde o údaje sloužící ke stanovení sociálních dávek, nikoliv odpovídající reálným nákladům na živobytí. Povinností poskytovatele úvěru je posouzení úvěruschopnosti na základě reálných příjmů a výdajů budoucího dlužníka. Z provedených důkazů není zřejmé, jak se předchůdce žalobce vypořádal s nemalým zadlužením žalovaného (viz zjištěná měsíční splátková povinnost) a s deklarovanými výdaji na živobytí ve výši 0 Kč, což je v evidentním rozporu s běžnou zkušeností, zvláště uvedl-li žalovaný, že bydlí v nájemním domě nebo bytě a má další vyživovací povinnost (viz opět přehled majetkových a osobních poměrů na č. l. 34 p. v. soudního spisu). Žalobce konečně předložil také výpisy z běžného účtu žalovaného za měsíce březen až srpen 2018, z nich ale vyplývá, že žalovaný přes někdy značný obrat na účtu (ten činil například v měsíci dubnu více než 400 tisíc Kč, a to díky úvěru ve výši 355.000 Kč a předčasné splátce jiného úvěru ve výši 315.400,72 Kč) končil měsíční hospodaření v březnu částkou 109,11 Kč, v dubnu -171,58 Kč, v květnu 659,49 Kč, v červnu 201,75 Kč, v červenci 242,01 Kč a v srpnu 233,72 Kč, tedy ze zůstatky poukazujícími na nedostatek prostředků pro splácení nových závazků. Z provedeného dokazování nebylo zjištěno, že by předchůdce žalobce zkoumal skutečné výdaje žalovaného a stav jeho závazků.13. Z výše uvedeného nelze než uzavřít, že žalobce nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalovaného. Úvěrová smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným včetně obou dodatků je tak absolutně neplatná.14. Protože úvěrová smlouva byla shledána neplatnou, lze konstatovat, že na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení ve výši rozdílu mezi čerpanými a splacenými prostředky, což činí částku 6.777,80 Kč (viz poslední větu bodu 10 tohoto odůvodnění), o které se žalovaný ve smyslu § 2991 o. z. obohatil, neboť obdržel majetkový prospěch bez právního důvodu. Žalobce má tak nárok na zaplacení uvedeného rozdílu.15. Ve zbytku, tj. co do všech nároků, jež žalobce spojoval se smlouvou, jež byla shledána neplatnou, musel soud žalobu zamítnout, a to včetně uplatněného nároku na zaplacení úroku z prodlení s ohledem na konstitutivní charakter tohoto rozsudku (k tomu viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).16. Právo na náhradu nákladů říz