6 C 83/2024-70 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 18. 3. 2024 se žalobce po žalované domáhal zaplacení 14.343,78 Kč, úroku ve výši 18,9 % ročně z částky 14.343,78 Kč od 12. 2. 2024 do 11. 3. 2024, úroku ve výši 15 % jdoucího z částky 14.343,78 Kč od 22. 2. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % jdoucího z částky 14.343,78 Kč od 12. 3. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného úroku za dobu od 1. 12. 2023 do 11. 2. 2024 ve výši 576,87 Kč a částky 6.751,60 Kč z titulu záporného zůstatku na běžném účtu. V žalobě uvedl, že s žalovanou uzavřel nejprve dne 12. 6. 2017 rámcovou smlouvu č. , hodnota, , na jejímž základě žalované zřídil běžný bankovní účet, a dále dne 22. 7. 2019 dodatek č. 7 k rámcové smlouvě, jímž byl žalované poskytnut kontokorentní úvěr ve výši 20.000 Kč. Žalovaná úvěr čerpala, ale řádně je nesplácela, proto žalobce zesplatnil celý zůstatek úvěru. Žalovaná žalobci dluží tolik, kolik žalobce uplatnil žalobou.2. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila.3. Úvěr poskytnutý žalobcem žalované má charakter spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.4. Soud proto nárok posoudil veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v jiné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020. Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka.5. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Jak ale uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí, „judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“9. Soud ve věci nařídil jednání, ke kterému se žalobce ani žalovaná nedostavili. Žalobce se z účasti na jednání omluvil.10. Soud zjistil, žalobce s žalovanou uzavřeli dne 12. 6. 2017 rámcovou smlouvu o bankovních službách (viz č. l. 27-28 soudního spisu), jež zahrnovala zřízení běžného účtu pro žalovanou a vydání debetní karty. Prostřednictvím internetového bankovnictví (tedy dálkovým způsobem) pak účastníci uzavřeli dne 22. 7. 2019 dodatek č. 7 k uvedené rámcové smlouvě (viz č. l. 7-8 soudního spisu). Tímto dodatkem povolil žalobce žalované čerpat kontokorentní úvěr formou přečerpání běžného účtu až do výše 20.000 Kč za úrok ve výši 18,9 % ročně. Žalovaná úvěru průběžně čerpala (viz přehled čerpání na č. l. 22 a násl. soudního spisu). Dopisem ze dne 12. 2. 2024 (viz č. l. 37) žalobce vyzval žalovanou k úhradě dluhu ve výši 14.920,65 Kč na kontokorentu a 6.751,60 Kč na běžném účtu ve lhůtě do 21. 2. 2024.11. Ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobce uvedl (viz jeho podání na č. l. 54-55 soudního spisu), že vycházel z údajů poskytnutých klientem, které případně dále ověřoval. Příjmy žalované žalobce ověřil z výpisů z běžného účtu a zjistil, že v období předcházejícím poskytnutí úvěru činily průměrně 24.738 Kč měsíčně. Protože žalovaná v žádosti neuvedla žádné údaje o nákladech na bydlení, jídlo, léky, dopravu nebo splátkách dalších úvěrů, stanovil žalobce měsíční výdaje žalované částkou 3.410 Kč.12. Z listin doložených žalobcem soud dále zjistil, že žalobce nezjistil žádné předchozí závazky žalované, a také to, že v okamžiku žádosti o úvěr činil zůstatek na běžném účtu žalované 1.152,08 Kč a počáteční zůstatek 9.190,06 Kč ke dni 1. 4. 2019, tedy že žalovaná hospodařila se záporným saldem a její výdaje (odpisy z účtu) za dobu od 1. 4. 2019 do 22. 7. 2019 činily 108.827,79 Kč (což odpovídá výdajům ve výši cca 30 tis. Kč měsíčně). Z výpisu je mimo jiné také patrné, že žalovaná platila nájemné ve výši 8.500 Kč.13. Z žádného z provedených důkazů nevyplynulo, a žalobce to ostatně ani netvrdil, že by žalobce jakkoliv zjišťoval skutečné výdaje žalované (ač měl alespoň některé informace – například výdaje na bydlení – k dispozici). Rovněž žalobcem učiněné expertní posouzení výdajů žalované částkou 3.410 Kč naprosto neodpovídá obecné zkušenosti o výdajích na živobytí dospělé pracující osoby.14. Z výše uvedeného nelze než uzavřít, že žalobce nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalované. Úvěrová smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovanou je tak absolutně neplatná.15. Protože úvěrová smlouva byla shledána neplatnou, lze konstatovat, že na straně žalované došlo k bezdůvodnému obohacení ve výši rozdílu mezi průběžně čerpanými a splácenými prostředky, a o které se žalovaná ve smyslu § 2991 o. z. obohatila, neboť obdržela majetkový prospěch bez právního důvodu. Žalobce má tak nárok na zaplacení částky 407,50 Kč (viz sdělení žalobce na č. l. 66, podle kterého žalovaná čerpala kontokorent v celkové výši 750.600,85 Kč a splatila na něj 750.193,35 Kč).16. Z výpisu na č. l. 22-24 soudního spisu je patrné, že žalovaná skončila hospodaření na běžném účtu ke dni 15. 3. 2024 v záporné hodnotě 6.751,60 Kč. Z obsahu spisu není patrné, jak je možné, že žalobce žalované zadlužení na běžném účtu umožnil (jaký byl právní titul). Proto i dluh na běžném účtu je bezdůvodným obohacením na straně žalované.17. Ve zbytku, tj. co do všech nároků, jež žalobce spojoval s úvěrovou smlouvou, jež byla shledána neplatnou, musel soud žalobu zamítnout.18. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. náleželo žalované, neboť byla v řízení převážně úspěšnou; žalované ale v souvislosti s řízením žádné náklady nevznikly, soud proto o nákladech řízení rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.