6 C 9/2024-72 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 21. 11. 2023 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 69.832,32 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2.072,95 Kč, ročního úroku z prodlení ve výši 15 % jdoucího z částky 69.832,32 Kč od 2. 7. 2023 do zaplacení, ročního úroku ve výši 11,9 % jdoucího z částky 69.832,32 Kč od 2. 7. 2023 do zaplacení a ročního úroku z prodlení ve výši 11,9 % jdoucího z částky 1.666,40 Kč od 2. 7. 2023 do zaplacení. V žalobě uvedl, že jeho předchůdce, , právnická osoba, ., s žalovaným uzavřel dne 12. 11. 2015 smlouvu o úvěru ve výši 371.760 Kč, které byly žalovanému poskytnuty, a ten se je zavázal vrátit ve splátkách spolu s úroky a dohodnutými poplatky. Protože tak neučinil, předchůdce žalobce v souladu se smluvními podmínkami celý zůstatek dluhu včetně příslušenství zesplatnil ke dni 16. 4. 2023. Pohledávku za žalovaným postoupil původní věřitel žalobci. Žalovaný dosud z úvěru dluží shora uvedenou částku s příslušenstvím.2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil.3. Soud nárok posoudil veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v obdobné věci projednávané pod sp. zn. , spisová značka, . Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka.4. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, jenž na tuto věc dopadá, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.5. Jak uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí, „judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“6. Soud zjistil, předchůdce žalobce s žalovaným uzavřeli dne 12. 11. 2015 smlouvu o spotřebitelském úvěru (viz smlouvu na č. l. 12 a násl. soudního spisu) se závazkem předchůdce žalobce poskytnout žalovanému 371.760 Kč, dohodnutým úrokem ve výši 11,9 % ročně a sjednanými poplatky. Šlo o úvěr konsolidační, kdy částka 39 Kč byla určena na umoření dluhu z kreditní karty, částka 275.412 Kč na splátkový úvěr a zbytek byl vyplacen žalovanému. Oba konsolidované úvěry poskytl žalovanému předchůdce žalobce. Z výpisů z úvěrového účtu (označených jako „podklady pre súdne konanie“) na č. l. 16 a násl. soudního spisu soud zjistil, že žalovaný od uzavření smlouvy čerpal celkem 371.760 Kč a předchůdci žalobce splatil celkem 522.427 Kč, než se splátkami úplně ustal. Pohledávka z úvěru byla postoupena žalobci (viz smlouvu na č. l. 24 a násl., seznam pohledávek na č. l. 37-38, dohodu o úplatě na č. l. 10 a potvrzení o zaplacení ceny na č. l. 11 soudního spisu).7. Ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobce předložil listinu nadepsanou jako posouzení úvěruschopnosti klienta (na č. l. 55 soudního spisu), z níž vyplynulo, že předchůdce žalobce vycházel z příjmu žalovaného v podobě důchodu ve výši 11.571 Kč, přičemž výše příjmu byla ověřena z výpisu z běžného účtu, který žalovanému vedl předchůdce žalobce. Konsolidace pak měla spočívat ve snížení dosavadních dvou splátek úvěrů v celkové výši 6.294 Kč na částku 6.046 Kč, tedy jen zcela nepatrně. Dále žalobce předložil výpisy z běžného účtu (na č. l. 60-67). Z nich skutečně vyplynul příjem žalobce o uvedené výši (šlo o starobní důchod), ale také to, že pokud měl žalovaný na měsíčním výpisu z účtu kladnou bilanci, pak jen díky úvěrům. Takto v dubnu 2015 začínal se zůstatkem na účtu ve výši 29.126,36 Kč, ale končil s 18.125,93 Kč, v květnu končil se zůstatkem 34.314 Kč, ale jen proto, že v průběhu měsíce čerpal úvěr ve výši 30.000 Kč (který od následujícího měsíce splácel), v červnu končil se zůstatkem 14.983 Kč, v červenci se zůstatkem 7.884 Kč (ač kromě důchodu obdržel i plnění z penzijního spoření ve výši 6.000 Kč), v srpnu se zůstatkem 25.922,81 Kč díky tomu, že čerpal úvěr ve výši 35.168,80 Kč, v září se zůstatkem 9.966,93 Kč, v říjnu se zůstatkem 11.901,11 Kč díky čerpání úvěru ve výši 13.411,10 Kč a v listopadu 2015 se zůstatkem 80.109,45 Kč po čerpání úvěru ve výši 99.035,90 Kč. Z uvedeného je zřejmé, že výdaje žalovaného značně převyšovaly jeho příjem (při výši starobního důchodu není divu) a na běžném účtu si žalovaný udržoval kladný zůstatek jen za cenu značného zadlužení.8. Z listiny posouzení úvěruschopnosti klienta dále vyplynulo, že příjem žalovaného porovnal předchůdce žalobce s údaji o životním minimu a normativních nákladech na bydlení, neboť žalovaný v žádosti uvedl výdaje ve výši 0 Kč. Předchůdce žalobce tak odhadl měsíční výdaje žalovaného na bydlení a další živobytí částkou 5.525 Kč, což je v rozporu s běžnou životní zkušeností i za situace, kdy žalovaný (podle údajů uvedených ve zmíněné listině) žil sám ve vlastním domě. O nereálnosti takto určených výdajů ostatně svědčí i žalobcem předložené výpisy z běžného účtu žalovaného.9. Hodnocení úvěruschopnosti žalovaného předchůdcem žalobcem za pomoci porovnání jeho mzdy s životním minimem a normativní náklady na bydlení nemůže obstát, protože jde o údaje sloužící ke stanovení sociálních dávek, nikoliv odpovídající reálným nákladům na živobytí. Povinností poskytovatele úvěru je posouzení úvěruschopnosti na základě reálných příjmů a výdajů budoucího dlužníka. Žalovaný přiznal jediný příjem v podobě starobního důchodu ve výši 11.571 Kč, jež stěží stačí na obživu, natož na splátky úvěru převyšující 6 tisíc Kč. Předchůdcem žalobce odhadnuté měsíční výdaje ve výši 5.525 Kč jsou rovněž nereálné; žalobce pak neprokázal, že by jeho předchůdce zkoumal skutečné náklady žalovaného na živobytí.10. Z výše uvedeného nelze než uzavřít, že předchůdce žalobce nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalovaného, zejména pak proto, že rezignoval na alespoň základní ověření skutečných výdajů žalovaného. Úvěrová smlouva uzavřená mezi předchůdcem žalobce a žalovaným je tak absolutně neplatná.11. Z provedených důkazů vyplynulo, že předchůdce žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 371.760 Kč a ten mu posléze na dluh zaplatil celkem 522.427 Kč. Protože žalovaný zaplatil předchůdci žalobce více, než se mu dostalo, nelze věc posoudit ani jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného podle § 2991 a násl. o. z. Soudu proto nezbylo, než žalobu v celém rozsahu zamítnout.12. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náleželo procesně úspěšnému žalovanému, tomu však v souvislosti s řízením žádné náklady nevznikly. Soud proto o právu na náhradu nákladů řízení rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.