6 C 93/2024-112 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 22. 12. 2023 se žalobce po žalované domáhal zaplacení 25.053,72 Kč s příslušenstvím v podobě úroků a úroků z prodlení uvedených pod písm. b) až h) výroku II. tohoto rozsudku. V žalobě uvedl, že s žalovanou uzavřel elektronicky smlouvu o hotovostním úvěru č. , anonymizováno, na jejímž základě poskytl žalované úvěr ve výši 101.000 Kč, jež měl být splacen ve čtyřiceti osmi měsíčních splátkách po 2.619,86 Kč při sjednané úrokové sazbě 5,9 % p. a. Žalovaná úvěr čerpala, ale řádně je nesplácela, proto žalobce zesplatnil celý zůstatek úvěru. Žalovaná žalobci dluží tolik, kolik žalobce uplatnil žalobou.2. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila.3. Úvěr poskytnutý žalobcem žalované má charakter spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.4. Soud proto nárok posoudil veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v jiné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020. Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka.5. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Jak ale uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí, „judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“9. Soud zjistil, žalobce s žalovanou prostřednictvím mobilní aplikace uzavřeli dne 13. 8. 2019 smlouvu o hotovostním úvěru (viz č. l. 29-31 soudního spisu), podle níž žalobce poskytl žalované úvěr ve výši 101.000 Kč a žalovaná se jej zavázala splatit ve čtyřiceti osmi měsíčních splátkách po 2.619,86 Kč. Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 5,9 % p. a.10. Ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobce uvedl, že příjem žalované (která v žádosti uvedla 22.000 Kč měsíčně) ověřil z výpisu z bankovního účtu, přičemž průměrný příjem žalované v posledních měsících před poskytnutím úvěru činil 17.075,53 Kč. Žalovaná v žádosti dále uvedla, že její měsíční výdaje činí 10.000 Kč, avšak žalobce výdaje žalované na základě svého modelu vyhodnotil částkou 3.410 Kč a vzal v potaz i dosavadní splátkové zatížení žalované ve výši 3.915,65 Kč z dřívějších závazků.11. Žalobce soudu předložil výpis interního systému, z něhož je ale patrné, že průměrný příjem žalované za posledních šest měsíců před poskytnutím úvěru činil zmíněných 17.075,53 Kč, avšak za poslední tři měsíce to bylo pouhých 12.655 Kč měsíčně, což je částka stěží postačující pro běžné živobytí dospělé osoby. Z výpisu z běžného účtu žalované pak soud zjistil, že v okamžiku poskytnutí úvěru byl zůstatek na běžném účtu žalované záporný a činil -44.668,96 Kč. Z obsahu spisu není patrné, jak se žalobce s těmito údaji zpochybňujícími úvěruschopnost žalované vypořádal.12. Co je však podstatné, z žádného z provedených důkazů nevyplynulo, a žalobce to ostatně ani netvrdil, že by žalobce jakkoliv zjišťoval skutečné výdaje žalované na bydlení a další živobytí. Rovněž žalobcem učiněné expertní posouzení výdajů žalované částkou 3.410 Kč je naprosto v rozporu s obecnou zkušeností o běžných výdajích dospělé pracující osoby.13. Z výše uvedeného nelze než uzavřít, že žalobce nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalované. Úvěrová smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovanou je tak absolutně neplatná.14. Protože úvěrová smlouva byla shledána neplatnou, lze konstatovat, že na straně žalované došlo k bezdůvodnému obohacení ve výši čerpaných prostředků ve smyslu § 2991 o. z., neboť žalovaná obdržela majetkový prospěch bez právního důvodu. Žalobce má tak nárok na zaplacení rozdílu mezi poskytnutými prostředky a částkou 100.242,19 Kč, kterou podle listiny označené jako historie úvěru (založené na č. l. 39-42 soudního spisu) žalovaná na úvěr postupně, byť často s prodlením, uhradila.15. Ve zbytku, tj. co do všech nároků, jež žalobce spojoval se smlouvou, jež byla shledána neplatnou, musel soud žalobu zamítnout, a to včetně uplatněného nároku na zaplacení úroku z prodlení s ohledem na konstitutivní charakter tohoto rozsudku (k tomu viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).16. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. náleželo žalované, neboť byla v řízení převážně úspěšnou; žalované ale v souvislosti s řízením žádné náklady nevznikly, soud proto o nákladech řízení rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.