7 C 202/2024-51 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

Žalobce se domáhal po žalovaném svou žalobou, uplatněnou u soudu dne 20. 6. 2024, zaplacení žalované částky z titulu neuhrazení zápůjčky, kterou poskytl žalobce žalovanému na základě smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 13. 2. 2022 ve výši 15 000 Kč. Zapůjčenou částku žalobce žalovanému poukázal na jeho účet č. , č. účtu, a žalovaný se zavázal za poskytnutí zápůjčky zaplatit žalobci poplatek ve výši 6 300 Kč. Jistina a poplatek, v celkové výši 21 300 Kč byly splatné ve třech měsíčních splátkách s tím, že poslední splátka měla být splacena 22. 4. 2022. Žalovaný však své smluvní závazky nesplnil řádně a včas, když ke dni podání žaloby uhradil pouze částku ve výši 13 970 Kč, o kterou byla umořena smluvní pokuta, náklady spojené s uplatněním pohledávky a ponížen poplatek. V důsledku prodlení vznikla žalovanému povinnost uhradit i zákonné úroky z prodlení a účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením (písemné výzvy k úhradě) v celkové výši 2 500 Kč. Částečnou úhradou žalovaného byly náklady spojené s uplatněním pohledávky umořeny. Celková výše dluhu žalovaného ke dni podání žaloby činí 17 330 Kč (jistina + poplatek). Žalobce má dále právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky ve výši 15 000 Kč, a to od 23. 4. 2022 do 19. 6. 2024 ve výši 11 820 Kč, ale s ohledem na ustanovení § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, se žalobce rozhodl nezatěžovat žalovaného neúměrnými náklady v souvislosti s jeho prodlením, a tak požaduje smluvní pokutu z prodlení pouze do výše, která nepřesahuje součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, tedy částku 7 500 Kč (15 000 Kč x 0,5). Tato částka byla rovněž umořena částečnou úhradou žalovaného.Před uzavřením smlouvy si žalobce od žalovaného vyžádal informace o jeho rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech a tyto si ověřil na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného, případně nahlédnutím do relevantních databází. Zjištěné informace a dokumenty byly žalobcem vyhodnoceny a zaevidovány do zákaznické karty žalovaného a na základě tohoto prověření žalobce dospěl k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet a v návaznosti na toto prověření byla se žalovaným uzavřena smlouvy o zápůjčce.Proti elektronickému platebnímu rozkazu vydanému zdejším soudem dne 25. 6. 2024 pod čj. EPR 16 4422/2024-5 si žalovaný podal v zákonné lhůtě odpor, ve kterém připustil, že s žalobcem uzavřel tvrzenou smlouvu o zápůjčce, na základě, které mu žalobce zapůjčil 15 000 Kč. Tento typ zápůjčky žalovaný čerpal u žalobce opakovaně a zápůjčku vždy splatil před lhůtou splatnosti. Předmětná smlouva o zápůjčce byla mezi účastníky uzavřena telefonicky a žalobce od žalovaného nepožadoval ani výpis z bankovního účtu ani doklady o příjmech, rodinných, pracovních a ani výdajových poměrech. Žalovaný žalobci na zápůjčku uhradil 15 000 Kč a ne 13 970 Kč jak tvrdí žalobce, což doložil výpisy ze svého účtu č. , č. účtu, (viz čl. 29-41).Žalobce potvrdil, že žalovaný uhradil 15 000 Kč, ale na zápůjčku bylo uhrazeno 13 970 Kč a rozdíl ve výši 1 030 Kč je úhradou inkasní agentuře dle příslušného sazebníku.Ze smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi účastníky řízení dne 13. 2. 2022 bylo zjištěno, že žalobce žalovanému zapůjčil 15 000 Kč za poplatek ve výši 6 300 Kč. Celkovou částku ve výši 21 300 Kč se žalovaný zavázal žalobci uhradit ve třech měsíčních splátkách po 7 100 Kč s tím, že poslední splátka je splatná devadesátý třetí den ode dne poskytnutí zápůjčky.Soud nahlédnutím do soudního systému ISAS mimo jiné zjistil, že proti žalovanému bylo v minulosti vedeno insolvenční řízení, které bylo ukončeno splněním oddlužení dne 2. 2. 2021 a dále, že bylo u zdejšího soudu vedeno řízení pod sp. zn. 13 C 289/2022 ve věci žalobce , právnická osoba, ., proti žalovanému o zaplacení 15 668,56 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacení revolvingového úvěru, který žalovanému poskytla společnost , Anonymizováno, na základě smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 24. 3. 2021.Soud projednávanou věc posoudil podle § 2395 o. z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, podle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (§ 86 odst. 2 věta druhá).Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Přestože z tohoto ustanovení vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5.3.2020, sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručenou v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnost dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.Soud má za to, že mezi žalobcem a žalovaným nebyla platně uzavřena smlouva o úvěru, která je předmětem tohoto řízení, když žalobce neprokázal, že by s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného coby spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Žalobce soudu nepředložil žádné dokumenty, na základě, kterých vycházel při posuzování schopnosti žalovaného úvěr splácet, když se jednalo pouze o jeho tvrzení. Soud navíc zjistil, že proti žalovanému již před poskytnutím předmětné zápůjčky bylo vedeno insolvenční řízení a 24. 3. 2021 mu byl poskytnut revolvingový úvěr, který rovněž nesplácel. Žalobce tedy povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele - žalovaného splácet spotřebitelský úvěr nesplnil a úvěr mu poskytl v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru.Protože žalobce žalovanému poskytl na tuto neplatnou smlouvu 15 000 Kč, což žalovaný nesporoval a žalovaný mu dle výpisů z jeho běžného účtu zaplatil 15 000 Kč, nijak se na úkor žalobce neobohatil ve smyslu § 2993 o. z., když žalobce plnil, aniž tu byl platný závazek. Proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o.s.ř., ale přestože byl žalovaný v řízení plně úspěšný, soud žádnému z účastníků řízení právo na náhradu nákladů nepřiznal, neboť se žalovaný svého práva na náhradu nákladů řízení vzdal.