6 C 39/2025-69 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 25. 2. 2025 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 45.660,01 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2.657,17 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1.345,92 Kč, zákonného ročního úroku z prodlení ve výši 14,75 % jdoucího z částky 18.762,86 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení a ročního úroku ve výši 8 % jdoucího z částky 18.092,84 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení. Žaloba byla opřena o tvrzení, že žalovaný s předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, ., uzavřel smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému hotovostní úvěr v částce 25.000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit kromě jistiny dalších 12.250 Kč na úhradě za poskytnutí úvěru, 3.462 Kč na úhradě za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu a 4.500 Kč na úhradě a umožnění platit splátky v hotovosti v místě bydliště. Žalovaný dosud dluží žalobci, kterému byla pohledávka postoupena, částky uplatněné žalobou.2. Žalovaný se k věci samé nevyjádřil jinak, než že s žalobou nesouhlasí.3. Úvěr poskytnutý žalobcem žalovanému má charakter spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud proto nárok posoudil veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v jiné obdobné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020. Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka.4. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.5. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.6. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Jak ale uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí, „judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“8. Soud zjistil, že na základě úvěrové smlouvy ze dne 29. 3. 2023 (na č. l. 8-9 soudního spisu) předal předchůdce žalobce žalovanému 25.000 Kč. V žádosti o úvěr (na č. l. 41 soudního spisu) sepsané téhož dne, jako smlouva, a zachycující mimo jiné osobní a majetkové poměry žalovaného, je uvedeno, že žalovaný je zaměstnán, pobírá mzdu ve výši 41.562 Kč, je svobodný, bydlí v nájemním bytě nebo domě, za bydlení a energie vydává 4.860 Kč měsíčně, na další živobytí vynakládá 3.500 Kč a splácí na stávající závazky 4.000 Kč. V žádosti je dále uvedeno, že předchůdce žalobce ověřil uvedené údaje z výplatních pásek a pracovní smlouvy; žalobce tyto dokumenty předložil jako snímky (zřejmě) mobilního telefonu z rozpraskaným sklem, z nichž nebylo možné nic vyčíst.9. Z žádného z provedených důkazů pak nevyplývá, že by předchůdce žalobce jakýmkoliv způsobem ověřoval skutečné měsíční výdaje žalovaného na bydlení a obživu nebo stav a výši jeho dřívějších závazků. Deklarované výdaje ve výši 4.860 Kč na nájemní bydlení a 3.500 Kč na další obživu dospělého pracujícího člověka evidentně vybočují z běžné zkušenosti.10. Podle výpisu žalobce na č. l. 11 žalovaný na dluh v nepravidelných splátkách zaplatil celkem 13.320 Kč.11. Z oznámení o postoupení pohledávky (na č. l. 13 soudního spisu) soud zjistil, že pohledávka z úvěrové smlouvy byla postoupena žalobci.12. Z výše uvedeného nelze než uzavřít, že předchůdce žalobce nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalovaného, neboť nezkoumal reálné výdaje žalovaného na živobytí a stav jeho závazků, navíc v rozporu s běžnou opatrností vycházel z nereálných údajů o výdajích žalovaného na bydlení a další živobytí. Úvěrová smlouva uzavřená mezi předchůdcem žalobce a žalovaným je tak absolutně neplatná.13. Protože z provedených důkazů vyplynulo, že předchůdce žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 25.000 Kč, avšak úvěrová smlouva byla shledána neplatnou, lze konstatovat, že na straně žalovaného došlo ke dni převzetí hotovosti k bezdůvodnému obohacení ve smyslu § 2991 o. z. (neboť žalovaný obdržel majetkový prospěch bez právního důvodu). Žalobce má tak nárok na zaplacení částky ve výši rozdílu mezi poskytnutými prostředky a částkou 13.320 Kč, kterou žalovaný žalobci vrátil.14. Ve zbytku, tj. co do všech nároků, jež žalobce spojoval se smlouvou, jež byla shledána neplatnou, musel soud žalobu zamítnout, a to včetně uplatněného nároku na zaplacení úroku z prodlení s ohledem na konstitutivní charakter tohoto rozsudku (k tomu viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).15. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. náleželo žalovanému, tomu ale žádné náklady v souvislosti s řízením nevznikly. Proto soud o nákladech řízení rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.