6 C 28/2026-84 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 15. 12. 2025 se žalobce po žalované domáhal zaplacení 11.950 Kč a příslušenství uvedeného pod písm. b) až e) výroku II. tohoto rozsudku. V žalobě uvedl, že s žalovanou uzavřel dne 8. 4. 2022 smlouvu o kontokorentu č. , Anonymizováno, s výší úvěrového limitu 2.000 Kč. Dne 5. 5. 2022 byla výše úvěrového limitu dodatkem ke smlouvě zvýšena na 10.000 Kč. Žalovaná úvěr v podobě kontokorentu čerpala, ale řádně nesplácela. Proto žalobce přistoupil v souladu se smluvními podmínkami k zesplatnění celého zůstatku úvěru ke dni 27. 2. 2025 a tuto skutečnost oznámil žalované a vyzval ji k úhradě celého dluhu. Ke dni podání žaloby žalovaná dlužila částku a příslušenství uplatněné žalobou. Žalobce dále doplnil, že za dobu trvání smlouvy žalovaná čerpala celkem 1.040.908,47 Kč a uhradila celkem 1.036.509,83 Kč.2. Žalovaná se k věci samé nijak nevyjádřila.3. Úvěr poskytnutý žalobcem žalované má charakter spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru,4. Soud proto nárok posoudil veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v jiné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020. Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka.5. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 12. 2023 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 12. 2023 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Jak ale uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí, „judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“9. Soud zjistil, žalobce a žalovaná uzavřeli dne 8. 4. 2022 prostředky na dálku smlouvu o kontokorentu (na č. l. 7 a násl. soudního spisu) s úvěrovým limitem 2.000 Kč, úrokovou sazbou 18,9 % ročně a poplatky dle sazebníku žalobce. Smlouva byla uzavřena na základě žádosti žalované (na č. l. 31-32 soudního spisu), v níž bylo uvedeno, že žalovaná je rentiérkou, svobodná, žije u rodičů, její měsíční příjem ze závislé činnosti činí 20.000 Kč, nemá žádné splátky jiných úvěrů, a její pravidelné měsíční výdaje činí 7.000 Kč. Jako adresu trvalého pobytu uvedla , adresa, , což byla adresa Městského úřadu v , Anonymizováno, .10. Dne 5. 2. 2022 účastníci uzavřeli dodatek ke smlouvě o kontokorentu (na č. l. 22 soudního spisu), kterým navýšili úvěrový limit na 10.000 Kč.11. Ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobce uvedl, že pokud jde o příjmy, vycházel z údajů na běžném účtu žalované a kalkuloval s příjmem ve výši 20.000 Kč. Z výpisu příjmů na č. l.72 a násl. soudního spisu ale vyplynulo, že sestávají jak z vyplacené výhry (, Anonymizováno, .net), tak z dávek nemocenského a dalších nepravidelných příjmů. Ohledně nákladů pak žalobce kalkuloval s výdaji ve výši 9.982 Kč, vycházeje z modelu zahrnujícího transakce na běžném účtu, životní minimum, náklady na bydlení, náklady na splátky, mandatorní výdaje (soudně nařízené, alimenty apod.) a deklarované platby na pojištění. K ověření těchto výdajů ale žalobce žádný důkaz nenabídl a je patrné, že uvedená částka měsíčních nákladů na živobytí dospělého pracujícího člověka je evidentně hraniční a neodpovídá běžné životní zkušenosti a běžným potřebám.12. Z formuláře Informace z , právnická osoba, (na č. l. 71 soudního spisu) vyplynulo, že žalovaná má v historii pouze tři zamítnuté žádosti o úvěr.13. Žalobce netvrdil ani neprokázal, že by ověřoval úvěruschopnost žalované před navýšením úvěrového rámce.14. Podle výše nastíněného právního rámce poskytování úvěrů je povinností věřitele brát při hodnocení v potaz skutečné poměry dlužníka. V projednávané věci přes nepravidelný a nízký příjem žalované nebyly zjišťovány její skutečné výdaje na živobytí a při navýšení úvěru nebyly její majetkové poměry zkoumány vůbec. Z toho nelze než uzavřít, že žalobce nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalované.15. Úvěrová smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovanou včetně dodatku je tak absolutně neplatná.16. Protože úvěrová smlouva byla shledána neplatnou, lze konstatovat, že na straně žalované došlo k bezdůvodnému obohacení ve výši rozdílu mezi čerpanými a splacenými (podle tvrzení žalobce) prostředky. Rozdíl činí 4.398,64 Kč, o které se žalovaná ve smyslu § 2991 o. z. obohatila, neboť obdržela majetkový prospěch bez právního důvodu. Žalobce má tak nárok na zaplacení uvedeného rozdílu.17. Ve zbytku, tj. co do všech nároků, jež žalobce spojoval se smlouvou, jež byla shledána neplatnou, musel soud žalobu zamítnout, a to včetně uplatněného nároku na zaplacení úroku z prodlení s ohledem na konstitutivní charakter tohoto rozsudku (k tomu viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).18. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. náleželo žalované, té ale žádné náklady v souvislosti s řízením nevznikly. Proto soud o nákladech řízení rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.