8 C 131/2020 — Okresní soud v Rokycanech

1. Žalobkyně se žalobou, podanou ke zdejšímu soudu dne 23.4.2020, domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit jí částku 5 222,61 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku tohoto rozsudku. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli prostřednictvím internetové domény dne 25. 4. 2018 smlouvu o úvěru, kterou se původní věřitel, [právnická osoba], [IČO], zavázal žalovanému poskytnout úvěr ve výši 2 900 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku splatit včetně sjednaného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2 322,61 Kč, a to do 17.5.2018. Původní věřitel žalovanému úvěr vyplatil dne 25.4.2018 na jeho bankovní účet, žalovaný však na svůj dluh ničeho neuhradil. Původní věřitel žalobkyně následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 9. 2019 postoupil pohledávku vyplývající z uvedené úvěrové smlouvy v celé výši včetně veškerého příslušenství žalobkyni. Žalobkyně žalovanému zaslala dne 29.10.2019 Oznámení o postoupení pohledávky, ve kterém jej o uvedené skutečnosti informovala a zároveň jej vyzvala k úhradě vzniklého dluhu, a to do tří dnů od obdržení dopisu. 2. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud účastníky, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) vyjádřili k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se účastníci k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemají námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, žalovaný se k této výzvě nevyjádřil, ačkoliv mu byly žaloba a výzva doručeny na adresu pro doručování ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř., proto soud rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise. 3. Žalobkyně předložila jako důkaz o uzavření smlouvy dokument označený jako Smlouva o úvěru číslo [anonymizováno] ze dne 25. 4. 2018. Obsahem tohoto dokumentu je závazek původního věřitele poskytnout žalovanému částku 2 900 Kč a závazek žalovaného tuto částku splatit včetně smluvního poplatku ve výši 2 322,61 Kč, a to ve lhůtě do 17.5.2018. Úroková sazba byla sjednána ve výši 40 % ročně, RPSN činila 11 246,5 %. Z výpisu z bankovního účtu původního věřitele, že původní věřitel žalovanému zaslal dne 25.4.2018 částku ve výši 2 900 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 9. 2019 soud zjistil, že původní věřitel jejím prostřednictvím postoupil pohledávku vyplývající z uvedené úvěrové smlouvy v celé výši včetně veškerého příslušenství žalobkyni, čímž byla i prokázána aktivní legitimace žalobkyně. Z Oznámení o postoupení pohledávek má soud za zjištěné, že postoupení dané pohledávky bylo žalovanému oznámeno a ten byl zároveň vyzván ke splnění svého dluhu ve lhůtě tří dnů od obdržení této výzvy. Z tvrzení žalobkyně má soud za prokázané, že žalovaný v souvislosti s poskytnutým úvěrem ničeho neuhradil. Bylo případně na žalovaném, aby prokázal opak, ale nestalo se tak. 4. Po zhodnocení shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, ale toliko z části, neboť shledal shora uvedenou smlouvu o úvěru za neplatnou. Závěr o neplatnosti této smlouvy soud dovozuje z ujednání o výši smluvního poplatku, kdy žalovaný měl vedle poskytnuté jistiny ve výši 2 900 Kč uhradit dále částku 2 322,61 Kč označenou jako poplatek, přičemž uvedený úvěr měl být splacen ve lhůtě 22 dnů od jeho poskytnutí. Tento požadovaný smluvní poplatek dle názoru soudu pouze zastírá další úročení peněz, když úroková sazba byla sjednána ve výši 40 % ročně, avšak roční procentní sazba nákladů byla ve výši 11 246,5 %. Takové ujednání však soud považuje za zjevně rozporné s dobrými mravy a neplatné dle ustanovení § 588 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Soud v souvislosti s tímto odkazuje na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kdy s poukazem na citované rozhodnutí lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Soud zjišťoval průměrnou výši úrokových sazeb v korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v roce 2018 činila cca 12 % ročně. Soud v daném případě nezjistil žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možné takto vysokou sazbu úroků akceptovat. Ujednání o úrocích pak nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť právní předchůdce žalobce by zcela jistě úvěr bez ujednání o úrocích neposkytl, kdy se navíc jednalo o adhezní smlouvu (formulářovou), která neumožňuje, aby byla jakýmkoli způsobem měněna na základě dohody stran oproti již předvyplněnému formuláři. Vzhledem k výše uvedenému, kdy je nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nutno jako na nemravnou nahlížet na smlouvu jako celek. Ostatně ke stejnému závěru dospěl opakovaně i Krajský soud v Plzni (viz například rozsudek tohoto ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. 25 Co 183/2017). 5. S ohledem na shora uvedené závěry má tak žalobkyně právo na vrácení půjčené jistiny s přihlédnutím k již uhrazeným platbám. Z hlediska právního posouzení se jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2291 odst. 2 občanského zákoníku, když dle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný se tak poskytnutím peněžité hotovosti obohatil o částku 2 900 Kč. Po provedeném dokazování vyplynulo, že žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil. Proto soud uložil žalovanému, aby bezdůvodné obohacení ve výši 2 900 Kč žalobkyni uhradil. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, soud mu taktéž uložil povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku s tím, že počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení soud váže k výzvě žalobkyně k vrácení finančních prostředků oznámením o postoupení pohledávky ze dne 29.10.2019, když z předloženého podacího lístku bylo zjištěno, že tato listina byla téhož dne podána k poštovní přepravě. Dle § 573 občanského zákoníku se oznámení dostalo do sféry žalovaného dne 1. 11. 2019 a do 3. dne od tohoto data měl žalovaný žalobci vrátit peněžní prostředky, tedy do 4. 11. 2019. Jelikož tak neučinil, dostal se od 5. 11. 2019 do prodlení s plněním svého závazku. Od tohoto data byl též soudem přiznán zákonný úrok z prodlení. Lhůta k plnění v tomto případě byla určena třídenní obecná dle ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když k určení lhůty delší neshledal soud důvodu. 6. Co do zbytku nezbylo soudu s ohledem na shora uvedené závěry než žalobu zamítnout, neboť byla nedůvodná (výrok II. tohoto rozsudku). 7. Výrok III. tohoto rozsudku o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, případně vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni náklady řízení ve výši 165 Kč, přičemž tato částka představuje 11 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 55 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 44 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 5 222,61 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.