8 C 161/2020-22 — Okresní soud v Rokycanech

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 23. 7. 2020 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku ve výši 7 940 Kč s příslušenstvím a náhradou nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] [anonymizována tři slova] a žalovaným byla dne 3. 9. 2016 uzavřena smlouva o půjčce [číslo] na základě které byly žalovanému v den uzavření smlouvy poskytnuty finanční prostředky ve výši 6 000 Kč v hotovosti. V souvislosti s poskytnutím zápůjčky se žalovaný zavázal uhradit taktéž částku ve výši 4 440 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 840 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně, odměny za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 1 200 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 400 Kč. Celkovou částku zápůjčky se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 58 týdenních splátkách po 180 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 14. 10. 2017. Žalovaný však splátky řádně a včas nehradil, když poslední splátka byla jím uhrazena dne 18. 3. 2017 a žalovaný ke dni sepisu žaloby na svůj dluh uhradil pouze částku 2 500 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně tak vzniklo nejpozději dne 15. 10. 2017 právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ze strany žalovaného řádně plněna, požadovala taktéž žalobkyně úrok ve výši 23,72 % ročně z neuhrazené jistiny. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 byla pohledávka postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud v této věci postupoval v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a k projednání věci samé nenařídil jednání, neboť tuto bylo možné rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a tato s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila již v podaném návrhu. Žalovaný se v rámci lhůty stanovené soudem ve výzvě doručené mu do vlastních rukou v tomto směru nevyjádřil, ačkoliv byl poučen o tom, že pokud tak neučiní, soud bude předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí (ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř.) 4. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Mezi právním předchůdce žalobkyně [právnická osoba] [anonymizována tři slova] a žalovaným byla uzavřena dne 3. 9. 2016 smlouva o půjčce, na základě které byla žalovanému poskytnuta v hotovosti částka 6 000 Kč, což žalovaný stvrdil svým podpisem. Žalovaný se v souvislosti s poskytnutou půjčkou zavázal uhradit poplatek ve výši 4 440 Kč představující úrok ve výši 840 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 1 200 Kč a poplatek za hotovostní režim splátek ve výši 2 400 Kč, celkem se tak zavázal uhradit částku 10 440 Kč, a to ve formě 58 týdenních splátek po 180 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky uvedené na zadní straně formuláře. V čl. 1 byla v případě sjednání úhrady formou 58 splátek sjednána výpůjční úroková sazba ve výši 23,72 % ročně. V čl. 3 byla stanovena RPSN pro variantu 58 splátek ve výši 75,72 %. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a z oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že pohledávka byla postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován oznámením datovaným dne 6. 12. 2019, když toto mu bylo dle podacího lístku české pošty dne 7. 1. 2020. Z předžalobní upomínky ze dne 7.5.2020 soud zjistil, že žalovaný byl vyzýván k úhradě dlužné částky dopisem, odeslaným dle podacího lístku české pošty dne 10.5.2020 Z tvrzení žalobkyně má soud za prokázané, že žalovaný v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou uhradil celkem částku 2 500 Kč, bylo případně na žalovaném, aby prokázal opak, ale nestalo se tak. 5. Po zhodnocení shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, ale toliko z části, neboť shledal shora uvedenou smlouvu o zápůjčce za neplatnou. Závěr o neplatnosti této smlouvy soud dovozuje z ujednání o výši úroků, kdy žalovaný měl vedle poskytnuté jistiny ve výši 6 000 Kč uhradit dále částku 4 440 Kč, označenou jako poplatek. Tento je sice ve smlouvě rozdělen na tři části (poplatek za úrok, administrativní činnost a hotovostní inkaso), nic to ale nemění na tom, že právní předchůdce žalobkyně je osobou, která se v rámci svého podnikání zabývá poskytováním peněžitých zápůjček (spotřebitelských úvěrů) a těžko by bez odpovídajícího úroku s žalovaným smlouvu uzavřel. Poplatek tak představuje skrytý úrok a nikoli platbu za služby, i když toto zdání se snažil navodit právní předchůdce žalobkyně. Takto požadovaný nárok zastírá další úročení peněz vedle již sjednaných úroků a slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. Kdy zde nutno říci, že toto je také patrné z té skutečnosti, že ač žalovaný neuhradil větší část splátek, poplatek za hotovostní inkaso je žalobkyní požadován v celé výši, tedy i za inkaso splátek, které vůbec neproběhlo a právní předchůdce žalobkyně, tak s těmito neměl vůbec žádné náklady. Navíc položka hotovostního inkasa činí nejvyšší částku v rámci účtovaného poplatku. S ohledem na shora uvedené skutečnosti tak soud považuje celý nárok z titulu poplatku jako ujednání o úrocích. Toto však ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok přesahující 80 % a jedná se tak dle ustanovení § 588 občanského zákoníku (dále jen o. z.) o ujednání neplatné pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Soud v souvislosti s tímto odkazuje na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kdy s poukazem na citované rozhodnutí lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Soud zjišťoval průměrnou výši úrokových sazeb v korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v roce 2016 činila cca 12 % ročně. Soud v daném případě nezjistil žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možné takto vysokou sazbu úroků akceptovat. Ujednání o úrocích pak nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť právní předchůdce žalobce by zcela jistě zápůjčku bez ujednání o úrocích neposkytl, kdy se navíc jednalo o adhezní smlouvu (formulářovou), která neumožňuje, aby byla jakýmkoli způsobem měněna na základě dohody stran oproti již předvyplněnému formuláři. Vzhledem k výše uvedenému, kdy je nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nutno jako na nemravnou nahlížet na smlouvu jako celek. Ostatně ke stejnému závěru dospěl opakovaně i Krajský soud v Plzni (viz například rozsudek tohoto ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. 25 Co 183/2017). 6. S ohledem na shora uvedené závěry má tak žalobkyně právo na vrácení půjčené jistiny s přihlédnutím k již uhrazeným platbám. Z hlediska právního posouzení se jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2291 odst. 2 občanského zákoníku, když dle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný se tak poskytnutím peněžité hotovosti obohatil o částku 6 000 Kč. Po provedeném dokazování vyplynulo, že žalovaný před postoupením pohledávky uhradil částku 2 500 Kč. Ze shora uvedených důvodů soud uložil žalovanému, aby zbytek bezdůvodného obohacení ve výši 3 500 Kč žalobci zaplatil. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, soud mu taktéž uložil povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku s tím, že počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení soud váže k výzvě žalobkyně k vrácení finančních prostředků oznámením o postoupení pohledávky ze dne 6. 12. 2019, když z předloženého podacího lístku bylo zjištěno, že tato listina byla podána k poštovní přepravě dne 7. 1. 2020. Dle § 573 občanského zákoníku se oznámení dostalo do sféry žalovaného dne 10. 1. 2020 a do 10 dne od tohoto data měl žalovaný žalobci vrátit peněžní prostředky, tedy do 20. 1. 2020. Jelikož tak neučinil, dostal se od 21. 1. 2020 do prodlení s plněním svého závazku. Od tohoto data byl též soudem přiznán zákonný úrok z prodlení. Lhůta k plnění v tomto případě byla určena třídenní obecná dle ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když k určení lhůty delší neshledal soud důvodu. 7. Co do zbytku nezbylo soudu s ohledem na shora uvedené závěry než žalobu zamítnout, neboť byla nedůvodná (výrok II. tohoto rozsudku). 8. Výrok III. tohoto rozsudku o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož by měl v řízení převážně úspěšný žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ze spisu však nevyplynulo, že by v průběhu řízení tomuto nějaké náklady vznikly, proto soud rozhodl ta