11 C 101/2021-60 — Okresní soud v Rokycanech

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni celkem 49 175 Kč s příslušenstvím sestávajícím z úroku z prodlení a ze smluvního úroky ve výši 75,95 procent ročně. Žaloba byla odůvodněna tím, že účastníci uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalobkyně poskytla dne [datum] žalovanému částku 30 000 Kč. Žalovaný se úvěr zavázal splácet spolu s úrokem ve výši efektivní úrokové sazby 108,84 % v 48 měsíčních splátkách po 2 204 Kč, vždy k 22. dni v měsíci, počínaje červencem 2019. Dále byla sjednána smluvní pokuta ve výši 499 Kč při prodlení se splátkou delší než 30 dnů a nad to ještě si sjednaly náhradu nákladů ve výši 200 Kč při prodlení delším 30 dnů a dále smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nesplacené nové jistiny úvěru. Tato žalobkyně požadovala zaplacení smluvní pokuty ve výši 14 0020 Kč. Žalovaný dle tvrzení žalobkyně neuhradil nic. 2. Výše uvedenou smlouvou je prokázáno, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému částku 30 000 Kč. Tzv. efektivní úroková sazba, výše a počet splátek a smluvní pokuty byly sjednány tak, jak je uvedeno výše. Žalobkyně dále doložila, že dne [datum] vyplatila žalovanému částku 30 000 Kč. Žalobkyně dále doložila„ vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek“, který přepočítává tzv. efektivní úrokovou sazbu na sazbu nominální, která je požadována žalobou. 3. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1811 odst. 1 zákona číslo 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) veškerá sdělení vůči spotřebiteli musí podnikatel učinit jasně a srozumitelně v jazyce, ve kterém se uzavírá smlouva. Dle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Dle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 4. Soud se ztotožňuje s argumentací v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 2. 2020 č. j. 25 Co 406/2019-70, kde rozhodoval o odvolání proti rozsudku zdejšího soudu sp. zn. 10 C 35/2019, a shledal prakticky totožnou smlouvu absolutně neplatnou. Krajský soud zde uvedl, na rozdíl od soudu prvního stupně, podle kterého účastníci uzavřeli platnou smlouvu o úvěru a neplatné je pouze jejich ujednání o úrocích, dospěl k závěru, že úvěrová smlouva se zjevně příčí dobrým mravům a jako taková je jako celek podle § 588 věta první občanského zákoníku neplatná. K takové neplatnosti soud musí přihlédnout z úřední povinnosti a aplikace § 577 o. z., je vyloučena. Na tomto závěru nic nemění zjištění, že výše úroku byla ve smlouvě sjednána transparentně a že žalobkyně vůči žalovanému splnila i informační povinnosti, které jí plynou ze zákona o spotřebitelském úvěru. Pokud ale měl v jejích případě žalovaný z poskytnutých 55 000 Kč vrátit během 48 měsíců 196 464 Kč (tedy 3,5 násobek) při úroku 129,66 % ročně, tak bez ohledu na to, jak jej nyní žalobkyně nazývá a v jaké výši jej nyní nárokuje, nelze k jinému závěru dojít. Výši úroků je nutno posuzovat v době vzniku smluvního vztahu a na tom, že žalobkyně postupně ze svého požadavku ubírala, to nic nemění. Nelze přehlédnout, že v době uzavření smlouvy činila úroková sazby pro úvěru poskytované domácnostem na spotřebu do pěti let kolem 11 % ročně, jak dokládá úroková statistika měnových finančních institucí zveřejňována Českou národní bankou. 5. Kromě výše úroku je však třeba zohlednit i další okolnosti, za kterých byla smlouva uzavřena a přihlédnout i k jejímu dalšímu obsahu. Nelze pominout, že smlouva byla uzavřena mezi profesionálem a spotřebitelem, že byla uzavřena adhezním způsobem a že žalovaný na formuláři 6. vypracovaném žalobkyní nemohl nic ovlivnit. Podle smlouvy vzniklo žalobkyni automaticky právo požadovat celý dluh v případě prodlení žalovaného po dobu 65 dnů, to je požadovat celou jistinu úvěru, veškeré úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění k úvěru, veškeré smluvní pokuty a veškeré náhrady nákladů, dále bylo ujednáno, že ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění stávají součástí nové jistiny úvěru, a že úrok běží i po zesplatnění úvěru. Soud vznesl pochybnosti, jak tomuto ujednání může rozumět průměrný spotřebitel, tedy pochybnosti o transparentnosti a srozumitelnosti smluvních ujednání, a přihlédl i k tomu, že pro případ porušení platební povinnosti byl žalovaný sankcionován smluvní pokutou, jejíž výše byla stanovena na samé horní hranici zákonné přípustnosti (§ 132 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru) a dalšími náklady, jsou jen termínem pro další smluvní sankci. Jednou z hlavních zásad soukromého práva je to, že uspořádání smluvních vztahů musí být spravedlivé a nemůže zakládat zřejmou nerovnováhu k tíži slabší strany, což v projednávané věci nebylo dodrženo a zakládá absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Za této situace mohla žalobkyně požadovat vrácení plnění z titulu bezdůvodného obohacení. 7. V projednávané věci se jedná o velmi podobnou smlouvu té, o které rozhodoval krajský soud ve výše uvedené věci. Žalovaný obdržel částku 30 000 Kč, a přesto je žalován pro částku 49 175 Kč a výše uvedené vysoké úroky. Jak uvedl Nejvyšší soud ve věci 20 Cdo 2897/2017, tak běžný klient úvěrové společnosti nemůže v případě úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou; tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat. Ve věci 8 Tdo 699/2017 Nejvyšší soud judikoval, že co se týče občansko-právní judikatury, tato považuje za nepřiměřenou úrokovou míru ve výši 60 %, jež podstatně (téměř 4 násobně) přesahuje horní hranici obvyklé úrokové míry. Obdobně judikoval Nejvyšší soud ve věci 21 Cdo 1484/2004, kde uvedl, že v rozporu s dobrými mravy je výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době její sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěru nebo půjček. Ve věci 21 Cdo 5254/2016 Nejvyšší soud shledal nemravnou úrokovou sazbu ve výši 66 % ročně. 8. V projednávané věci však k nemravné úrokové sazbě přistupuje ještě nemravná výše sjednané smluvní pokuty a dalších podmínek zejména přirůstání úroků k jistině, v důsledku, které je požadováno po žalované zaplatit tak vysokou částku. Smluvní pokuty byly sjednány jednak za prodlení s každou splátkou a dále v případě zesplatnění úvěru. To je opět za hranicí mravného ujednání smluvní pokuty, viz. např. judikatura Nejvyššího soudu ve věci 33 Odo 890/2002 nebo 33 Cdo 4986/2009. 9. S ohledem na výše uvedené soud posoudil doloženou úvěrovou smlouvu jako absolutně neplatnou, žalovaný se tedy vyplacením jistiny pouze bezdůvodně obohatil o 30 000 Kč. Žalobkyni však nezaplatil nic, proto soud mu uložil k zaplacení celou tuto částku. Soud přiznal žalobkyni i úroky z prodlení z této částky dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a od data následujícího po zesplatnění celého úvěru (tedy od doby, kdy měl na základě výzvy žalobkyně úvěr splatit). Ve zbytku pak žalobu jako nedůvodnou zamítl. 10. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., za situace, kdy žalobkyně byla pouze částečně úspěšná a to v menší části, avšak žalovaný náhradu nákladů řízení nepožadoval.