4 C 114/2021-16 — Okresní soud v Rokycanech

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 33 641 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], se žalovaným uzavřel postupně dvě smlouvy o spotřebitelském úvěru. První byla uzavřena pod [číslo] na jejímž základě dne 4. 5. 2018 žalovanému poskytl peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátil. Vedle jistiny dluhu se žalobkyně, s odkazem na citovanou smlouvu, domáhala i zaplacení částky 3 400 Kč, která představovala součet kapitalizovaných úroků za poskytnuté peněžní prostředky za dobu řádného trvání smlouvy, s úrokovou sazbou 21,27 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 10 400 Kč Poslední splátka byla stanovena na 1. 11. 2019. Žalovaný uhradil celkem 19 559 Kč. 2. Další smlouva byla uzavřena pod [číslo] na jejím základě dne 16. 12. 2018 byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátil. Vedle jistiny dluhu se žalobkyně, s odkazem na citovanou smlouvu domáhala zaplacení dalších částky 2 000 Kč, která představuje součet kapitalizovaných úroků za poskytnuté peněžní prostředky za dobu řádného trvání smlouvy, odměny za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč Poslední splátka byla stanovena na 9. 2. 2020. Žalovaný uhradil pouze 2 600 Kč. 3. Vydaný elektronický platební rozkaz se nepodařilo doručit žalovanému do vlastních rukou a byl proto usnesením ze dne 30. 6. 2021 zrušen. Žaloba byla žalovanému ve smyslu § 46b písm. a) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále o. s. ř.) doručována na adresu trvalého pobytu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, spolu s výzvou soudu, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání. Soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Zároveň byl žalovaný vyzván, aby se ve smyslu ustanovení § 115a o. s. ř., k žalobě do 7 dnů písemně vyjádřil a v případě, že uplatněný nárok neuznává, aby vylíčil rozhodné skutečnosti ve věci a nabídl důkazy k prokázání svých tvrzení. Účastníci svým postojem dali najevo, že souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a soud proto využil možnosti, kterou dává ustanovení § 115a o. s. ř. a rozhodl na základě předložených listinných důkazů. 4. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: společnost [právnická osoba] se žalovaným uzavřela smlouvy o spotřebním úvěru, na jejichž základě právní předchůdce žalobkyně v roce 2018 žalovanému poskytl postupně částku 30 000 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátil. Strany se dohodly i na zaplacení poplatků, souvisejících se smlouvou a úroků za poskytnuté peněžní prostředky. Dopisem ze dne 13. 5. 2021 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu a žalobkyně tak dala žalovanému možnost zaplatit dluh před podáním žaloby. Aktivní legitimaci žalobkyně k vedení sporu dokládá smlouva o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021. 5. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 4. 5. 2018 soud zjistil, že jejím obsahem je závazek věřitele poskytnout žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč a závazek žalovaného splatit tento úvěr pravidelnými 78 týdenními splátkami po 485 Kč, včetně smluveného úroku ve výši efektivní sazby 21,27 % ročně. Nedílnou součást smlouvy tvoří obchodní podmínky, jimiž jsou smluvní strany vázány. Z výpisu z úvěrového účtu a tvrzení žalobkyně soud zjistil, že žalovaný úvěr čerpal a na splátky v dohodnuté výši zaplatil 19 559 Kč. 6. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 16. 12. 2018 soud zjistil, že jejím obsahem je závazek věřitele poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč a závazek žalovaného splatit tento úvěr pravidelnými 60 týdenními splátkami po 300 Kč, a to včetně smluveného úroku ve výši efektivní sazby 18,96 % ročně. Nedílnou součást smlouvy tvoří obchodní podmínky, jimiž jsou smluvní strany vázány. Z výpisu z úvěrového účtu a tvrzení žalobkyně soud zjistil, že žalovaný úvěr čerpal a na splátky v dohodnuté výši zaplatil 2 600 Kč. 7. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále o. z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Jak bylo uvedeno shora, smlouvami, uzavřenými mezi účastníky bylo prokázáno, že žalovaný vzal na sebe závazek vrátit poskytnuté finanční prostředky, svůj závazek však splnil jen z části. 8. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným (žalobkyně coby podnikatel a žalovaný coby spotřebitel, § 1810 občanského zákoníku) byly platně uzavřeny spotřebitelské smlouvy o úvěru. Jelikož žalovaný poskytnuté peněžní prostředky nevrátil, uložil mu tuto povinnost soud rozsudkem. Vychází z toho, že žalovaný měl vrátit na základě první smlouvy jistinu ve výši 20 000 Kč a kapitalizované úroky ve výši 3 400 Kč do 1. 11. 2019, celkem 23 400 Kč. Zaplatil-li žalovaný pouze 19 559 Kč, nezbylo, než dospět k závěru, že žaloba je co do rozdílu těchto částek, tedy co do 3 841 Kč důvodná. 9. Na základě druhé smlouvy o spotřebitelském úvěru měl žalovaný vrátit jistinu ve výši 10 000 Kč a kapitalizované úroky ve výši 2 000 Kč, celkem 12 00 Kč, do 9. 2. 2020. Zaplatil-li žalovaný pouze 2 600 Kč, nezbylo, než dospět k závěru, že žaloba je co do rozdílu těchto částek, tedy co do 9 400 Kč, důvodná. 10. Jelikož žalovaný nezaplatil poskytnuté peněžní prostředky do rozhodnutí soudu zcela, octl se s placením dluhu v prodlení ke dni následujícím po každé dohodnuté lhůtě splatnosti, a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 o. z., s přihlédnutím k výši úroků, stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., stejně jako úroky v dohodnuté výši. 11. Jiná je situace, pokud jde o požadavek na úhradu nesplacené části poplatků a příslušenství. Soud ohledně těchto poplatků, který byly pojmenovány jako poplatky za administrativní činnost a hotovostní inkaso, dospěl k závěru, že je třeba považovat je rovněž za úrok ve smyslu § 2392 odst. 1 o. z., představující odměnu úvěrujícího za poskytnutí peněžních prostředků. Je nepodstatné, zda je úrok vyjádřen pevnou částkou nebo jiným způsobem, typicky procentní sazbou z jistiny a časovým obdobím, k němuž se sazba vztahuje, což v projednávané věci představovalo 18, 96 či 21,27% ročně. Účastníci mohou jako projev své smluvní volnosti sjednat i další plnění, která úvěrující v souvislosti s úvěrem poskytne a za které se úvěrovaný zaváže zaplatit nad rámec úroku další odměnu. Z obsahu uzavřených smluv však neplyne, že by se předchůdce žalobkyně zavázal k jakémukoliv jinému plnění, kromě poskytnutí peněžních prostředků a zjevně motivován snahou zastřít skutečnou výši úroku, jeho část pouze pojmenoval jako poplatek za služby, které ve skutečnosti žádnými službami nejsou. Je nepochybné, že mají-li být peněžní prostředky poskytnuty, musí být úvěrovanému předány, stejně jako to, že jím musí být spláceny. Úkony s tím spojené jsou nezbytné pro poskytnutí peněžních prostředků a nic navíc jimi úvěrovaný nezískává. Hotovostní inkaso je z tohoto pohledu zdánlivou nabídkou služby, o kterou žalovaný nežádal, neboť z formuláře smlouvy je zřejmé, že šlo o jediný, předchůdcem žalobkyně určený způsob splácení, který žalovaný neměla možnost odmítnout. Soud proto dospěl k závěru, že ujednání o těchto poplatcích je ve smyslu § 580 a § 588 o. z. nemravné, tudíž absolutně neplatné a nezbylo, než žalobu, pokud jde o neuhrazené části dohodnutých poplatků, včetně příslušenství, zamítnout. 12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř., podle něhož, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Žalobkyně byla ve sporu převážně neúspěšná, žalovaný náklady řízení neuplatnil a soudu tak nezbylo než rozhodnout, jak je uvedeno ve výroku II.