4 C 129/2021-13 — Okresní soud v Rokycanech

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 25 020 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že s žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru, na jejímž základě dne 16. 2. 2018 žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které žalovaná v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátila. Vedle jistiny dluhu se žalobkyně, s odkazem na citovanou smlouvu, domáhala i zaplacení nesplacené částky z 15 400 Kč, která představovala součet kapitalizovaných úroků za poskytnuté peněžní prostředky za dobu řádného trvání smlouvy, s úrokovou sazbou 43,503 % ročně, poplatek za zpracování a doručení úvěru a nákladů za hotovostní inkaso splátek. Poslední splátka byla stanovena na 12. 4. 2019. Žalovaná uhradila celkem jen 10 380 Kč. 2. Vydaný elektronický platební rozkaz se nepodařilo doručit žalované do vlastních rukou a byl proto usnesením ze dne 6. 9. 2021 zrušen. Žaloba byla žalované ve smyslu § 46b písm. a) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále o. s. ř.) doručována na adresu trvalého pobytu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, spolu s výzvou soudu, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání. Soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Zároveň byl žalovaný vyzván, aby se ve smyslu ustanovení § 115a o. s. ř., k žalobě do 7 dnů písemně vyjádřil a v případě, že uplatněný nárok neuznává, aby vylíčil rozhodné skutečnosti ve věci a nabídl důkazy k prokázání svých tvrzení. Účastníci svým postojem dali najevo, že souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a soud proto využil možnosti, kterou dává ustanovení § 115a o. s. ř. a rozhodl na základě předložených listinných důkazů. 3. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: žalobkyně se žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru, na jejíž základě v roce 2018 žalované poskytla částku 20 000 Kč, kterou žalovaná v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátila. Strany se dohodly i na zaplacení poplatků, souvisejících se smlouvou a úroků za poskytnuté peněžní prostředky a to v 60ti týdenních splátkách po 590 Kč. 4. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále o. z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Jak bylo uvedeno shora, smlouvami, uzavřenými mezi účastníky bylo prokázáno, že žalovaný vzal na sebe závazek vrátit poskytnuté finanční prostředky, svůj závazek však splnil jen z části. 5. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou (žalobkyně coby podnikatel a žalovaná coby spotřebitel, § 1810 občanského zákoníku) byla uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru. Jelikož žalovaná poskytnuté peněžní prostředky nevrátila, uložil jí tuto povinnost soud rozsudkem. Vychází z toho, že žalovaná měla vrátit jistinu ve výši 20 000 Kč. Zaplatila-li žalovaná pouze 10 380 Kč, nezbylo, než dospět k závěru, že žaloba je co do rozdílu těchto částek, tedy co do 9 620 Kč důvodná. 6. Jelikož žalovaná nezaplatila poskytnuté peněžní prostředky do rozhodnutí soudu zcela, octla se s placením dluhu v prodlení ke dni následujícím po dohodnuté lhůtě splatnosti, a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 o. z., s přihlédnutím k výši úroků, stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 7. Jiná je situace, pokud jde o požadavek na úhradu úroků a nesplacené části poplatků a příslušenství. Soud ohledně těchto poplatků, který byly pojmenovány jako poplatek za zpracování a doručení úvěru a nákladů za hotovostní inkaso splátek, dospěl k závěru, že je třeba považovat je rovněž za úrok ve smyslu § 2392 odst. 1 o. z., představující odměnu úvěrujícího za poskytnutí peněžních prostředků. Je nepodstatné, zda je úrok vyjádřen pevnou částkou nebo jiným způsobem, typicky procentní sazbou z jistiny a časovým obdobím, k němuž se sazba vztahuje, což v projednávané věci představovalo 18, 96 či 21,27% ročně. Účastníci mohou jako projev své smluvní volnosti sjednat i další plnění, která úvěrující v souvislosti s úvěrem poskytne a za které se úvěrovaný zaváže zaplatit nad rámec úroku další odměnu. Z obsahu uzavřených smluv však neplyne, že by se žalobkyně zavázala k jakémukoliv jinému plnění, kromě poskytnutí peněžních prostředků a zjevně motivována snahou zastřít skutečnou výši úroku, jeho část pouze pojmenovala jako poplatek za služby, které ve skutečnosti žádnými službami nejsou. Je nepochybné, že mají-li být peněžní prostředky poskytnuty, musí být úvěrovanému předány, stejně jako to, že jím musí být spláceny. Úkony s tím spojené jsou nezbytné pro poskytnutí peněžních prostředků a nic navíc jimi úvěrovaný nezískává. Hotovostní inkaso je z tohoto pohledu zdánlivou nabídkou služby, o kterou žalovaná nežádala, neboť z formuláře smlouvy je zřejmé, že šlo o jediný žalobkyní určený způsob splácení, který žalovaná neměla možnost odmítnout. Soud proto dospěl k závěru, že ujednání o těchto poplatcích a úrocích, představujících v souhrnu částku 15 400 Kč, tedy úrok ve výši 66, 73 % ročně, je ve smyslu § 580 a § 588 o. z., nemravné, tudíž absolutně neplatné a nezbylo, než žalobu, pokud jde o neuhrazené části dohodnutých poplatků, včetně příslušenství, zamítnout. 8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř., podle něhož, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Žalobkyni proto přiznal jen náklady za zaplacený soudní poplatek v částce 1 001 Kč