5 C 165/2021-15 — Okresní soud v Rokycanech

Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 28 730,90 a 31 218,32 Kč s úrokem ve výši 29 % ročně a zákonným úrokem z prodlení. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdkyně žalobkyně – společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovanou dvě smlouvy a to 1. ze dne 6. 3. 2019 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které žalobkyně poskytla částku 20 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala spolu s poplatkem ve výši 16 259 Kč (sestávajícího z úroku ve výši 4 901 Kč s tím, že úroková sazba ve výši 29 % ročně byla sjednána na straně 1 smlouvy, částky za zpracování a doručení ve výši 6 952 Kč a částky za administrativní činnost a komfortní splácení v hotovosti ve výši 4 460 Kč) uhradit v 18 měsíčních splátkách po 2 015 Kč. Žalovaná uhradila poslední splátku 20. 9. 2019, celkem uhradila 6 545 Kč. Dále uzavřeli 2) dne 28. 11. 2018 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které žalobkyně poskytla částku 25 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala spolu s poplatkem ve výši 20 200 Kč (sestávajícího z úroku ve výši 6 127 Kč s tím, že úroková sazba ve výši 29 % ročně byla sjednána na straně 1 smlouvy, částky za zpracování a doručení ve výši 8 565 Kč a částky za administrativní činnost a komfortní splácení v hotovosti ve výši 5 508 Kč) uhradit v 18 měsíčních splátkách po 2 512 Kč. Žalovaná uhradila poslední splátku 20. 9. 2019, celkem uhradil 13 060 Kč. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: z doložených smluv o zápůjčce soud zjistil, že skutková tvrzení jsou shodná s tvrzením žalobce. Ze smluv o zápůjčce – [příjmení] v hotovosti se podává, že zákazník se zavazuje platit splátky v hotovosti k rukám oprávněného zástupce Providentu, a to v místě bydliště zákazníka. Hotovostní režim splátek zahrnuje činnost bezprostředně související se splácením zápůjčky, a to výběry splátek v hotovosti v místě bydliště zákazníka, převoz hotovosti včetně sjednávaných termínů schůzek. První splátku byla žalovaná povinna uhradit sedmý den po uzavření smlouvy. Podle § 2390 občanského zákoníku, účinného od 01. 01. 2014, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 tohoto zákona při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. Dle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Ve věci 20 Cdo 2897/2017 Nejvyšší soud ČR judikoval, že běžný klient úvěrové společnosti nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou. Tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat. Soud konstatuje, že stejný závěr platí i pro zápůjčku. Soud došel k právnímu názoru, že předmětné smlouvy o zápůjčce jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Jedná se o právní zhodnocení, proto bylo možné rozhodnout bez jednání, když účastníci s tímto postupem projevili souhlas. Z doložených smluv totiž soud zjistil, že žalované bylo poskytnuto 20 000 Kč a 25 000 Kč a spolu se všemi poplatky byla povinna ve lhůtě cca roku a půl uhradit téměř dvojnásobek (navýšení činí 16 259 Kč a 20 200 Kč), tomu odpovídá RPSN přes 129,9 % a 128,93 %. Soud konstatuje, že z doložených smluv je zřejmé, že žalovaná neměla jinou možnost, než zvolit hotovostní výběr splátek v místě jejího bydliště. V úvodu smluv zůstala nezaškrtnuta kolonka pro označení případu, kdy zákazníkovi byla nabídnuta možnost bezhotovostního splácení (smlouva [obec] na účet či [obec] na účet Premium), ale tento zvolil smlouvu [příjmení] v hotovosti. To znamená, že žalovanému hotovostní forma nabídnuta nebyla. Doložené smlouvy samy nemají na výběr jinou možnost splácení než v hotovosti v bydlišti žalované, tedy např. volbu obvyklé bezhotovostní platby. Všechny výše uvedené poplatky spojené se zápůjčkou jsou spolu s úrokem odměnou za poskytnutí zápůjčky, tedy faktickým úrokem. Ujednání o takovém navýšení má soud za odporující dobrým mravům a tedy neplatné dle shora uvedeného ustanovení občanského zákoníku, platného od 1. 1. 2014. Ačkoli si je soud vědom, že každé sjednání zápůjčky či úvěru představuje pro věřitele určité fixní náklady, které musí být následně zahrnuty do jeho jednotlivých splátek, neospravedlňuje tato skutečnost dle názoru soudu stranami sjednané navýšení (a tomu odpovídající sazbu ročních procentních nákladů) uvedené zápůjčky, která je zcela nemravná a pro dlužníka likvidační. Uvedená výše této sazby dlužníka v drtivé většině případů nutně vrhá do ještě větší finanční tísně, než ve které se nalézal před tím, než mu zápůjčka byla poskytnuta, a zápůjčka tak jeho finanční situaci nejenže neřeší, ale naopak zhoršuje. Dle judikatury Nejvyššího soudu jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Jestliže v daném období se úroková sazba nákladů u bankovních institucí pohybovala v rozmezí cca 8,00- 10,00 % za jeden rok (dle statistických údajů [obec] národní banky), tak pokud by soud připustil, že při nebankovní zápůjčce a objemu poskytnutých finančních prostředků se může jevit přiměřenou sazba cca 3 x vyšší než ta, která je poskytována bankami, s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl požadavkům banky na svoji bonitu, je možné jako ještě případně přiměřenou hodnotit sazbou ve výši okolo 30 % za jeden rok. Žalobkyně však požadovala cca trojnásobek a z tohoto pohledu se výše faktického úroku poskytnuté zápůjčky jeví jako nepřiměřená (nemravná). Dle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě dospěl soud k závěru, že ujednání o všech poplatcích s ohledem na formulaci a podobu celé smlouvy nelze oddělit od ostatního obsahu, a je třeba proto mít za to, že neplatnou je celá smlouva. Dle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná obdržela částku 20 000 Kč a 25 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně vrátila celkem 6 545 Kč a 13 060 Kč. Proto soud vyhověl pouze co do nevrácené jistiny a ve zbylé části žalobu zamítl. O nákladech řízení soud rozhodl v § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy žalovaný, který měl převážný úspěch ve věci, náhradu nákladů nepožadoval.