5 C 176/2021-15 — Okresní soud v Rokycanech

Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 16 640 Kč a 22 260 Kč a 1 300 Kč a zákonným úrokem z prodlení. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdkyně žalobkyně – společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovaným tři smlouvy a to 1) ze dne 5. 7. 2006 smlouvu o půjčce [číslo] na základě které žalobkyně poskytla částku 10 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal spolu s poplatkem ve výši 6 640 Kč uhradit v 52 týdenních splátkách po 320 Kč. Žalovaný neuhradil ničeho. Dále uzavřeli 2) dne 5. 6. 2006 smlouvu o půjčce [číslo] na základě které žalobkyně poskytla částku 15 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal spolu s poplatkem ve výši 9 960 Kč uhradit v 52 týdenních splátkách po 480 Kč. Žalovaný uhradil poslední splátku 27. 6. 2006, celkem uhradil 2 700 Kč. Dále uzavřeli 3) dne 20. 1. 2006 smlouvu o půjčce [číslo] na základě které žalobkyně poskytla částku 10 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal spolu s poplatkem ve výši 6 640 Kč uhradit v 52 týdenních splátkách po 320 Kč. Žalovaný uhradil poslední splátku 4. 7. 2006, celkem uhradil 15 340 Kč. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: z doložených smluv o zápůjčce soud zjistil, že skutková tvrzení jsou shodná s tvrzením žalobce. Ze smluv o půjčce se podává, že zákazník se zavazuje platit splátky v hotovosti k rukám oprávněného zástupce Providentu, a to v místě bydliště zákazníka. Hotovostní režim splátek zahrnuje činnost bezprostředně související se splácením zápůjčky, a to výběry splátek v hotovosti v místě bydliště zákazníka, převoz hotovosti včetně sjednávaných termínů schůzek. První splátku byl žalovaný povinen uhradit sedmý den po uzavření smlouvy. Podle § 657 zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle § 39 tohoto zákona neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Ve věci 20 Cdo 2897/2017 Nejvyšší soud ČR judikoval, že běžný klient úvěrové společnosti nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou. Tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat. Soud konstatuje, že stejný závěr platí i pro půjčku. Soud došel k právnímu názoru, že předmětné smlouvy o zápůjčce jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Jedná se o právní zhodnocení, proto bylo možné rozhodnout bez jednání, když účastníci s tímto postupem projevili souhlas. Z doložených smluv totiž soud zjistil, že žalovanému bylo poskytnuto 10 000 Kč, 15 000 Kč a 10 000 Kč a spolu se všemi poplatky byl povinen ve lhůtě cca jednoho roku uhradit téměř dvojnásobek (navýšení činí 6 640 Kč, 9 960 Kč a 6 640 Kč), tomu odpovídá RPSN přes 199,40%. Soud konstatuje, že z doložených smluv je zřejmé, že žalovaný neměl jinou možnost, než zvolit hotovostní výběr splátek v místě jeho bydliště. Doložené smlouvy samy nemají na výběr jinou možnost splácení než v hotovosti v bydlišti žalovaného, tedy např. volbu obvyklé bezhotovostní platby. Všechny výše uvedené poplatky spojené s půjčkou jsou spolu s úrokem odměnou za poskytnutí půjčky, tedy faktickým úrokem. Ujednání o takovém navýšení má soud za odporující dobrým mravům a tedy neplatné dle shora uvedeného ustanovení občanského zákoníku. Ačkoli si je soud vědom, že každé sjednání půjčky či úvěru představuje pro věřitele určité fixní náklady, které musí být následně zahrnuty do jeho jednotlivých splátek, neospravedlňuje tato skutečnost dle názoru soudu stranami sjednané navýšení (a tomu odpovídající sazbu ročních procentních nákladů) uvedených půjček, která jsou zcela nemravné a pro dlužníka likvidační. Uvedená výše této sazby dlužníka v drtivé většině případů nutně vrhá do ještě větší finanční tísně, než ve které se nalézal před tím, než mu půjčka byla poskytnuta, a zápůjčka tak jeho finanční situaci nejenže neřeší, ale naopak zhoršuje. Dle judikatury Nejvyššího soudu jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Jestliže v daném období se úroková sazba nákladů u bankovních institucí pohybovala v rozmezí cca 8,00- 10,00 % za jeden rok (dle statistických údajů [obec] národní banky), tak pokud by soud připustil, že při nebankovní zápůjčce a objemu poskytnutých finančních prostředků se může jevit přiměřenou sazba cca 3 x vyšší než ta, která je poskytována bankami, s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl požadavkům banky na svoji bonitu, je možné jako ještě případně přiměřenou hodnotit sazbou ve výši okolo 30 % za jeden rok. Žalobkyně však požadovala cca trojnásobek a z tohoto pohledu se výše faktického úroku poskytnuté zápůjčky jeví jako nepřiměřená (nemravná). Dle § 41 zák. č. 40/1964 Sb. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. V daném případě dospěl soud k závěru, že ujednání o všech poplatcích s ohledem na formulaci a podobu celé smlouvy nelze oddělit od ostatního obsahu, a je třeba proto mít za to, že neplatnou je celá smlouva. Dle § 451 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný obdržel částku 2x 10 000 Kč a 15 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně vrátil 0 Kč, 2 700 Kč a 15 340 Kč. Proto soud vyhověl pouze co do jistiny 16 960 Kč a ve zbylé části žalobu zamítl. O nákladech řízení soud rozhodl v § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy žalovaný, který měl převážný úspěch ve věci, náhradu nákladů nepožadoval.