6 C 147/2021-92 — Okresní soud v Rokycanech

Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Mělníku domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit žalobkyni celkem částku 92 708 Kč s úrokem 8,25 % ročně od 23. 12. 2020 do zaplacení, dále částku 14 095,73 Kč (smluvní pokutu) a úrok 70,12 % ročně z částky 78 302,65 Kč od 12. 12. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy doby, kdy celkový úrok za dobu od 23. 12. 2020 dosáhne částky 262 735 Kč z titulu nesplněné povinnosti žalovaného vyplývající ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 19. 10. 2019 Touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr ve výši 81 000 Kč, který byl žalovanému dne 21. 10. 2019 vyplacen. Žalovanému v souvislosti s uvedenou smlouvou vznikla povinnost čerpanou částku včetně sjednaných úroků 70,12 % ročně splatit pravidelnými 42 měsíčními splátkami ve výši 5 213 Kč počínaje měsícem listopad 2019. Tuto svoji povinnost žalovaný řádně nesplnil, uhradil 5 splátek po 5 213 Kč (14. 11. 2019, 16. 12. 2019, 16. 1. 2020, 17. 3. 2020, 15. 4. 2020) a částku 2 000 Kč dne 15. 12. 2020. Žalobkyně úvěr zesplatnila k datu 21. 12. 2020. Po zesplatnění žalovaný uhradil částku 2 000 Kč dne 15. 2. 2021. Žalobkyně požadovala přiznání nákladů řízení ve výši 32 832,20 Kč. Usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 3. 6. 2021 č. j. 19 C 152/2021-52 byla vyslovena místní nepříslušnost a věc postoupena zdejšímu soudu. Usnesení nabylo právní moci dne 24. 6. 2021. Žalovaný se k věci vyjádřil tak, že žalobkyně mu půjčila 30 000 Kč. Nyní požaduje 107 000 Kč. Půjčku si bral ve finanční tísni. Nevěděl, že se dluh při jeho neschopnosti splácet určenou výší o tolik navýší. Požádal soud, aby posoudil, zda se nejedná o lichvářské praktiky. Žalobkyně doplnila svá tvrzení tak, že je ochotna hrazení dluhu v měsíčních splátkách v minimální výši 2 607 Kč, tedy 50 % původně sjednané výše splátky. Žalobkyně vzala částečně zpět svůj žalobní návrh, a to pro úrok ve výši 35,12 % ročně z částky 78 302,65 Kč od 23. 12. 2020 do zaplacení. Z oznámení o schválení úvěru [číslo] ze dne 22. 10. 2019 soud zjistil, celková výše úvěru činí 81 000 Kč, celková výše splátky 5 213 Kč, počet splátek 42, celková splatná částka 218 946 Kč, výpůjční úroková sazba 70,12 % p. a., RPSN 99,04 % p. a. Z karty klienta byla zjištěno, že žalovaný uhradil na svou pohledávku částku 28 065 Kč. Z čl. 6 smlouvy o úvěru soud zjistil ujednání o smluvních pokutách, a to při prodlení splátky o více než 30 dní ve výši 499 Kč za každou splátku (bod 6.1) při prodlení splátky v délce 15 dnů ve výši 200 Kč za každou splátku (bod 6.2), při prodlení splátky v délce 65 dní dojde k zesplatnění úvěru (bod 6.3), klient je povinen uhradit poskytovateli novou jistinu úvěru, pokud k tomuto nedojde, je povinen poskytovatel požadovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou (bod 6.5). Z dopisů žalobkyně adresovaného žalovanému ze dne 30. 10. 2020 a ze dne 17. 12. 2020 soud zjistil, že jejich obsahem je výzva na žalovaného, aby uhradil dlužnou částku. Dle § 580 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb. (o. z.) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Podle § 1796 o. z. neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je ke vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Dle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Po zhodnocení shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že žalobkyně s žalovaným uzavřeli ve smyslu ust. § 2395 o. z. a násl. smlouvu o úvěru. Soud při hodnocení platnosti této smlouvy přihlédl k výše citovaným zákonným ustanovením. Podle § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, k neplatnosti takového právního jednání soud přihlédne i bez návrhu. Pod sankcí absolutní neplatnosti je třeba posoudit i smlouvu, při jejímž uzavření někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany, když majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Takové jednání vykazuje znaky lichvy, jež nemůže požívat právní ochrany. Soud nepřehlédl, že žalovaný měl kromě peněžních prostředků ve výši 81 000 Kč vrátit za 42 měsíců celkovou částku 218 946 Kč, úroková sazba 70,12 % ročně a RPSN 99,04 % ročně, vedle toho pro případ prodlení dále i smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 93 409,81 Kč od 23. 12. 2020 do zaplacení a další sankce a poplatky dle bodu 6 smlouvy. Úrok sjednaný ve výši 70,12 % ročně považuje soud za nepřiměřeně vysoký. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěru nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. V roce 2019 činila obvyklá úroková míra úvěrů poskytovaných domácnostem 6 % ročně. Výši úroků je nutno posuzovat v době vzniku smluvního vztahu a na tom, že žalobkyně ze svého požadavku ubrala (v řízení před soudem požadovala přiznání smluvního úroku pouze ve výši 35 % ročně a dále úroku zákonného z prodlení), to nic nemění. Při hodnocení souladu smlouvy, z níž má vzniknout závazek k placení takto vysokého úvěru, s dobrými mravy, je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhezním způsobem, žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci, obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Při respektování zásady smluvní volnosti a autonomie vůle, na níž je soukromé právo postaveno, nelze akceptovat takový obsah smlouvy, který je v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností a vytváří zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Smlouvu s takovým obsahem je nutné považovat za absolutně neplatnou, příčící se dobrým mravům, a to včetně ujednání o smluvní pokutě. Krajský soud v Plzni opakovaně dospěl k závěru, že úvěrové smlouvy sjednané za obdobných podmínek (úrok kolem 80 % ročně) jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud v těchto případech vyhodnotil, že smlouva jako celek je absolutně neplatná, neboť smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele, přičemž za takovýchto podmínek je nerovnováha již tak významná, že ujednání smlouvy je obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek platit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy, musí se jednat o úrok přiměřený, neboť dle judikatury vyšších soudů jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou sazbu v době sjednání obvyklou, stanovenou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám, uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů a půjček. Pokud úvěrová sazba takovou míru výrazně přesahuje, a to dokonce několikanásobně, nejedná se o úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy (viz např. rozsudek KS v [obec] sp. zn. 25 Co 240/2020, 64 Co 221/2020 apod.). S ohledem na shora uvedené závěry má tak žalobkyně právo na vrácení půjčené jistiny s přihlédnutím k již uhrazeným platbám. Z hlediska právního posouzení se jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2291 odst. 2 o. z., když dle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný se tak přijetím peněžité hotovosti obohatil o částku 81 000 Kč. Žalobkyně učinila nesporným, že žalovaný před podáním žaloby uhradil částku 28 065 Kč. Ze shora uvedených důvodů proto soud uložil žalovanému, aby zbytek bezdůvodného obohacení ve výši 52 935 Kč žalobkyni uhradil. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, soud mu taktéž uložil povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku s tím, že počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení soud určil dle požadavku žalobkyně v žalobě. S ohledem na shora uvedené závěry nezbylo soudu, než žalobu