8 C 123/2021-14 — Okresní soud v Rokycanech

1. Žalobkyně se žalobou, podanou ke zdejšímu soudu dne 26.3.2021 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit jí částku 3 000 spolu s kapitalizovaným úrokem, úrokem z prodlení a smluvní pokutou ve výši 1 500 Kč s tím, že tento dluh vyplývá žalovanému z úvěrové smlouvy [číslo] ze dne 16. 9. 2018 ve znění jejího dodatku uzavřeného dne 12.3.2019, kterou žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] Touto smlouvou se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému úvěr 3 000 Kč, který žalovaný řádně vyčerpal, čímž mu v souvislosti s uvedenou smlouvou vznikla povinnost tuto částku věřiteli vrátit, a to jednorázově do 30 dnů ode dne jeho poskytnutí. Běžný úrok byl sjednán ve výši 0% ročně. Dne 8.2.2019 žalovaný požádal online o prodloužení úvěru do 12.3.2019 a dodatkem ke shora uvedené úvěrové smlouvě z téhož dne bylo jeho žádosti vyhověno. Žalovaný však svoji povinnost uhradit svůj dluh včetně příslušných poplatků ani poté nesplnil, na svůj dluh ničeho neuhradil a původní věřitel Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 8. 2020 postoupil pohledávku vyplývající z uvedené úvěrové smlouvy v celé výši včetně veškerého příslušenství žalobkyni. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Ze Smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 16. 9. 2018 soud zjistil, že jejím obsahem je závazek původního věřitele poskytnout žalovanému úvěr ve výši 3 000 Kč a závazek žalovaného splatit tento úvěr jednorázově do 30 dnů ode dne jeho poskytnutí, bez jakýchkoli dalších poplatků či úroků. Pro případ prodloužení smlouvy byl sjednán poplatek za každý měsíc prodloužení ve výši 690 Kč. Pro případ porušení povinností vyplývajících z úvěrové smlouvy byl žalovaný povinen uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z jistiny, úrok z prodlení a a účelně vynaložené náklady na písemné upomínání ve výši 1 200 Kč za odeslání upomínky po 45 dnech prodlení, 500 Kč za odeslání upomínky po 120 dnech prodlení, 800 Kč za odeslání upomínky po 210 dnech prodlení a 50 Kč za odeslání jakékoli jiné upomínky. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 8. 2020 soud zjistil, že původní věřitel, společnost [právnická osoba], [ulice a číslo], [obec a číslo], [IČO] jejím prostřednictvím postoupila pohledávku vyplývající z uvedené úvěrové smlouvy v celé výši včetně veškerého příslušenství žalobkyni. 5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Dle § 2390 o.z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 7. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 8. Dle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. 9. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 10. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 11. Dle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 12. Na základě výše uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že mezi původním věřitelem a žalovanou byla uzavřena smlouva o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z., nikoli smlouva o úvěru, jejímž pojmovým znakem je povinnost úvěrovaného zaplatit úroky z poskytnutých peněžních prostředků. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 3 000 Kč a žalovaný se je zavázal vrátit. Pro případ prodloužení smlouvy, které bylo smlouvou umožněno až o 13 měsíců, se pak zavázal uhradit za každý měsíc jejího prodloužení částku 690 Kč, kdy RPSN v případě prodloužení o jeden měsíc činilo 303,9 %, v případě prodloužení o třináct měsíců pak 1 081,6 %. Takové ujednání má však soud v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2014, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 za odporující dobrým mravům. Předmětná smlouva sice byla uzavřena jako bezúročná, ovšem pouze po dobu základní doby splatnosti, která činila 30 dnů ode dne poskytnutí finanční částky. Přitom již ve smlouvě byla předem definovaná možnost odkladu splatnosti jistiny a úroku až o jedenáct měsíců, a žalovaný jako spotřebitel byl k takovému odkladu nepřímo vybízen. Podmínky každého jednotlivého prodloužení smlouvy však byly nastaveny extrémním způsobem, když při poskytnuté jistině 3 000 Kč, činil poplatek za prodloužení splatnosti o jeden měsíc částku 690 Kč, což již u prvního prodloužení vedlo k roční procentní sazbě nákladů téměř 304%, jak je již uvedeno shora. Jako referenční hodnotu pro zjištění obvyklé sazby RPSN spotřebitelského úvěru soud použil statistické údaje shromažďované ČNB v databázi ARAD a z nich zjistil, že průměrná výše RPSN korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu v září 2018 činila 9 %. Z výše uvedeného vyplývá, že RPSN předmětného úvěru se již v prvním měsíci jeho prodloužení vymykala běžnému standardu podmínek, za kterých banky poskytovaly domácnostem úvěry, když byla více než třicetinásobná, přičemž pro každý další měsíc se dále skokově zvyšovala. Ve smlouvě nebyla sjednána žádná ujednání ve prospěch věřitele, která by nevýhodnost uvedené smlouvy pro spotřebitele vyvažovala. 13. Pokud původní věřitel, jako osoba podnikající v oblasti poskytování spotřebitelských úvěrů, má takto nevyváženým způsobem v neprospěch spotřebitele nastavené podmínky, za kterých finanční prostředky poskytuje, nelze dle názoru soudu postupovat dle § 576 o.z., a mít za neplatnou pouze tu část ujednání, která se příčí dobrým mravům, ale je nutné pohlížet na celé právní ujednání jako na neplatné, když cílem původního věřitele je na základě takto uzavřených smluv získat na úkor spotřebitele nepřiměřený prospěch, spoléhaje se přitom na malou finanční gramotnost dlužníků či jejich nezodpovědnost, kdy se nechají zlákat vidinou 30 denního bezúročného období, aniž by posoudili důsledky případného prodloužení doby splatnosti. Takové jednání věřitele je však společensky nežádoucí a ž nebezpečné, když jde ve své podstatě o obchod s chudobou. A právě tato skutečnost dle názoru soudu brání tomu, aby mohlo být ujednání o prodloužení splatnosti jistiny odděleno od ostatního obsahu smlouvy, ale ačkoli se žalobkyně tohoto ujednání ve své žalobě ani žádným důvodem nedovolává, právě z tohoto důvodu posoudil smlouvu za neplatnou jako celek. 14. Žalovaný přijal plnění z neplatného právního úkonu, svou povinnost toto plnění vydat zpět žalobkyni dobrovolně nesplnil, a proto v této části shledal soud podanou žalobu důvodnou, když věc posoudil z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 o.z. a uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni poskytnutou jistinu spolu se zákonným úrokem z prodlení dle § 1970 o.z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 15. Ve zbytku pak byla žaloba s ohledem na shora uvedené závěry jako nedůvodná zamítnuta. 16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 438 Kč, přičemž tato částka představuje 32 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 66 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 34%). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 4 500 Kč sestávající z částky 100 Kč za jeden úkon právní služby a z částky 200 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušální