8 C 156/2020-22 — Okresní soud v Rokycanech

1. Žalobkyně se žalobou, podanou ke zdejšímu soudu dne 15.7.2020, domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit jí částku 11 100,17 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku tohoto rozsudku z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze Smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 22. 11. 2016 Touto smlouvou se původní věřitel, [právnická osoba], zavázala poskytnout žalovanému zápůjčku ve výši 8 000 Kč, která mu byla vyplacena v hotovosti v den uzavření smlouvy. V souvislosti s poskytnutím zápůjčky se žalovaný zavázal uhradit částku ve výši 7 145 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 379 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 28 % ročně, odměny za zpracování a doručení zápůjčky ve výši 1 100 Kč a nákladů za administrativní činnost (komfortní splácení v hotovosti) ve výši 4 666 Kč. Celkovou částku zápůjčky se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 253 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 16. 1. 2018. Žalovaný však splátky řádně a včas nehradil, když poslední splátka byla jím uhrazena dne 27. 12. 2016 Celkem žalovaný na svůj dluh uhradil pouze částku 1 012 Kč. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ze strany žalovaného řádně plněna, požadovala taktéž žalobkyně úrok ve výši 28 % ročně z neuhrazené jistiny. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2018 byla pohledávka postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud v této věci postupoval v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a k projednání věci samé nenařídil jednání, neboť tuto bylo možné rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a tato s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila již v podaném návrhu. Žalovaný se v rámci lhůty stanovené soudem ve výzvě doručené mu do vlastních rukou v tomto směru nevyjádřil, ačkoliv byl poučen o tom, že pokud tak neučiní, soud bude předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí (ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř.) 4. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Mezi právním předchůdce žalobkyně [právnická osoba] a žalovaným byla uzavřena dne 22. 11. 2016 smlouva o zápůjčce, na základě které byla žalovanému poskytnuta v hotovosti částka 8 000 Kč, což žalovaný stvrdil svým podpisem. Žalovaný se v souvislosti s poskytnutou půjčkou zavázal uhradit poplatek ve výši 7 145 Kč představující úrok ve výši 1 379 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 28 % ročně, odměny za zpracování a doručení zápůjčky ve výši 1 100 Kč a nákladů za administrativní činnost (komfortní splácení v hotovosti) ve výši 4 666 Kč Celkem se tak zavázal uhradit částku 15 145 Kč, a to ve formě 60 týdenních splátek po 253 Kč, poslední splátka měla činit 218 Kč. Ve smlouvě byla pro případ úhrady zápůjčky formou 60 týdenních splátek sjednána výpůjční úroková sazba ve výši 28 % ročně, RPSN dle smlouvy činila 242,56 %. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a z oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že pohledávka byla postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován oznámením datovaným dne 14. 6. 2018, když toto mu bylo doručeno na základě dodejky o podání ze dne 13. 7. 2018. V uvedeném oznámení byl žalovaný zároveň vyzván, aby svůj dluh uhradil do deseti dnů od doručení předmětné výzvy. Z předžalobní upomínky soud zjistil, že žalovaný byl vyzýván k úhradě dlužné částky dopisem ze dne 12. 3. 2020, kdy z dodejky české pošty bylo prokázáno, že dne 13. 3. 2020 byla výzva zaslána s tím, že žalovaný byl vyzýván k plnění nejpozději do 19. 3. 2020. Z tvrzení žalobkyně má soud za prokázané, že žalovaný v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou uhradil celkem částku 1 012 Kč, bylo případně na žalovaném, aby prokázal opak, ale nestalo se tak. 5. Po zhodnocení shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, ale toliko z části, neboť shledal shora uvedenou smlouvu o zápůjčce za neplatnou. Závěr o neplatnosti této smlouvy soud dovozuje z ujednání o výši úroků, kdy žalovaný měl vedle poskytnuté jistiny ve výši 8 000 Kč uhradit dále částku 7 145 Kč, označenou jako poplatek. Tento je sice ve smlouvě rozdělen na tři části (poplatek za úrok, administrativní činnost a hotovostní inkaso), nic to ale nemění na tom, že právní předchůdce žalobkyně je osobou, která se v rámci svého podnikání zabývá poskytováním peněžitých zápůjček (spotřebitelských úvěrů) a těžko by bez odpovídajícího úroku s žalovaným smlouvu uzavřel. Poplatek tak představuje skrytý úrok a nikoli platbu za služby, i když toto zdání se snažil navodit právní předchůdce žalobkyně. Takto požadovaný nárok zastírá další úročení peněz vedle již sjednaných úroků a slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. Kdy zde nutno říci, že toto je také patrné z té skutečnosti, že ač žalovaný neuhradil větší část splátek, poplatek za hotovostní inkaso je žalobkyní požadován v celé výši, tedy i za inkaso splátek, které vůbec neproběhlo a právní předchůdce žalobkyně, tak s těmito neměl vůbec žádné náklady. Navíc položka hotovostního inkasa činí zdaleka nejvyšší částku v rámci účtovaného poplatku. S ohledem na shora uvedené skutečnosti tak soud považuje celý nárok z titulu poplatku jako ujednání o úrocích. Toto však ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok přesahující 80 % a jedná se tak dle ustanovení § 588 občanského zákoníku (dále jen o. z.) o ujednání neplatné pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Soud v souvislosti s tímto odkazuje na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kdy s poukazem na citované rozhodnutí lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Soud zjišťoval průměrnou výši úrokových sazeb v korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v roce 2016 činila cca 12 % ročně. Soud v daném případě nezjistil žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možné takto vysokou sazbu úroků akceptovat. Ujednání o úrocích pak nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť právní předchůdce žalobce by zcela jistě zápůjčku bez ujednání o úrocích neposkytl, kdy se navíc jednalo o adhezní smlouvu (formulářovou), která neumožňuje, aby byla jakýmkoli způsobem měněna na základě dohody stran oproti již předvyplněnému formuláři. Vzhledem k výše uvedenému, kdy je nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nutno jako na nemravnou nahlížet na smlouvu jako celek. Ostatně ke stejnému závěru dospěl opakovaně i Krajský soud v Plzni (viz například rozsudek tohoto ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. 25 Co 183/2017). 6. S ohledem na shora uvedené závěry má tak žalobkyně právo na vrácení půjčené jistiny s přihlédnutím k již uhrazeným platbám. Z hlediska právního posouzení se jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2291 odst. 2 občanského zákoníku, když dle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný se tak poskytnutím peněžité hotovosti obohatil o částku 8 000 Kč. Po provedeném dokazování vyplynulo, že žalovaný před postoupením pohledávky uhradil částku 1 012 Kč. Ze shora uvedených důvodů soud uložil žalovanému, aby zbytek bezdůvodného obohacení ve výši 6 988 Kč uhradil. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, soud mu taktéž uložil povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku s tím, že počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení soud váže k výzvě žalobkyně k vrácení finančních prostředků oznámením o postoupení pohledávky ze dne 14. 6. 2018, když z předloženého podacího lístku bylo zjištěno, že tato listina byla podána k poštovní přepravě dne 13. 7. 2018. Dle § 573 občanského zákoníku se oznámení dostalo do sféry žalovaného dne 16. 7. 2018 a do 10 dne od tohoto data měl žalovaný žalobci vrátit peněžní prostředky, tedy do 26. 7. 2018. Jelikož tak neučinil, dostal se od 27. 7. 2018 do prodlení s plněním svého závazku. Od tohoto data byl též soudem přiznán zákonný úrok z prodlení. Lhůta k plnění v tomto případě byla určena třídenní obecná dle ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když k určení lhůty delší neshledal soud důvodu. 7. Co do zbytku nezbylo soudu s ohledem na shora uvedené závěry než žalobu zamítnout, neboť byla nedůvodná (výrok II. tohoto rozsudku). 8. Výrok III. tohoto rozsudku o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož by měl v řízení převážně úspěšný žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů (úspěch ve věci byl posuzován i s ohledem na požadované a přiz