8 C 44/2021-24 — Okresní soud v Rokycanech

1. Žalobkyně se žalobou, podanou ke zdejšímu soudu dne 22.12.2020 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 9 986,26 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 1.10.2018 smlouvu o revolvingovém úvěru na jejímž základě poskytla uvedené společnost žalovanému neúčelový bezhotovostní spotřebitelský úvěr s pravidelnými měsíčními splátkami a možností opakovaného čerpání až do výše úvěrového limitu ve výši 35 000 Kč na dobu neurčitou. Žalovaný se zavázal uvedený úvěr splatit včetně úroku z poskytnutého úvěru ve výši 8,5 % měsíčně a poplatku za čerpání úvěru ve výši 12,5 % z každé čerpané částky úvěru, a to v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši odpovídající 12,5 % nesplaceného úvěru společně s úrokem z úvěru a poplatkem za čerpání úvěru, anebo 1 000 Kč podle toho, která z těchto dvou částek je vyšší. Žalovaný na základě uvedené smlouvy čerpal celkem částku ve výši 12 238 Kč, kterou měl v souladu s příslušnými výpisy splácet. Se splácením se však dostal do prodlení, když neuhradil ani minimální pravidelnou splátku. Z celkové výše čerpaného úvěru neuhradil žalovaný jistinu ve výši 9 986,26 Kč, která je uvedena v posledním vydaném výpisu, který obsahuje přehled celkové dlužné částky ke dni splatnosti. Tuto pohledávku původní věřitel postoupil smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18.12.2019 na společnosti [právnická osoba], která ji následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19.12.2019 postoupila na žalobkyni. Žalobkyně se proto podanou žalobou domáhala po žalovaném uhrazení nezaplacené jistiny ve výši 9 986,26 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z dlužné částky, úrokem z úvěru ve výši 8,5 % měsíčně 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud v této věci postupoval v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a k projednání věci samé nenařídil jednání, neboť tuto bylo možné rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a tato s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila již v podaném návrhu. Žalovaný se v rámci lhůty stanovené soudem ve výzvě doručené mu do vlastních rukou v tomto směru nevyjádřil, ačkoliv byl poučen o tom, že pokud tak neučiní, soud bude předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí (ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř.) 4. Ze smlouvy o úvěru ze dne 1. 10. 2018 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně se zavázal poskytnout žalovanému revolvingový spotřebitelský úvěr s výší úvěrového rámce do 50 000 Kč a žalovaný se zavázal čerpaný úvěr řádně a včas splácet pravidelnými měsíčními splátkami v minimální výši odpovídající 12,5 % nesplaceného úvěru, včetně úroku z úvěru a poplatku za jeho čerpání. RPSN uvedeného úvěru činila 262,91% a byla tvořena obchodním úrokem ve výši 8,5 % měsíčně a poplatkem za čerpání úvěru ve výši 12,5% z částky každého čerpání. Pro případ prodlení žalovaného byl právní předchůdce žalobkyně oprávněn po žalovaném požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením se splacením kterékoli částky ve výši 250 Kč, zákonné úroky z prodlení a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně které byl žalovaný v prodlení. Z potvrzení o provedené platbě soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně na základě této smlouvy poukázal žalovanému na bankovní účet dne 1.10.2018 částku 10 000 Kč, dne 21.12.2018 částku 800 Kč a dne 4.2.2019 částku 1 438 Kč, a to na základě žádosti žalovaného, vyplývající z předloženého formuláře Loan application info. Z výpisů/plateb informací za období od 1.11.2018 do 1.5.2018, které právní předchůdce žalobkyně žalovanému v souvislosti s jeho povinností úvěr řádně splácet zasílal bylo zjištěno, že žalovaný na svůj dluh uhradil celkem částku 5 612,87 Kč. Z předložených smluv o postoupení pohledávek má soud aktivní legitimaci žalobkyně za osvědčenou. Z oznámení o postoupení pohledávky odeslané žalobkyní žalovanému dne 7.11.2020 (podací poštovní arch) má soud za prokázané, že toto oznámení obsahovalo výzvu k zaplacení uvedeného dluhu ve lhůtě tří dnů od jejího obdržení. 5. Jako referenční hodnotu pro zjištění obvyklé sazby spotřebitelského úvěru soud použil statistické údaje shromažďované ČNB v databázi ARAD a z nich zjistil, že průměrná výše ročních sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu v říjnu 2018 činila okolo 8,5 % ročně. Z výše uvedeného vyplývá, že nominální úroková sazba sjednaná ve výši 8,5 % měsíčně více než desetinásobně převyšuje obvyklou roční úrokovou sazbu uplatňovanou bankami, z čehož soud dovozuje, že se zcela zjevně příčí dobrým mravům. 6. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle § 547o.z., právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům a zákonu. 7. Ze shora uvedených listinných důkazů soud nemá za prokázané, že by mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o úvěru. Z předmětné smlouvy bylo zjištěno, že roční procentní sazba nákladů na poskytnutý úvěr představuje 262,91 % ročně, obchodní úrok byl sjednán ve výši 8,5 % měsíčně. Takové ujednání má však soud za odporující dobrým mravům a tedy neplatné dle shora uvedeného ustanovení občanského zákoníku. Ačkoli občanský zákoník ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při úvěru sjednat úroky či poplatky za jeho sjednání, nelze z toho dovozovat, že by jejich výše závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o úvěru a nepodléhala žádnému omezení. V souladu s dobrými mravy při sjednávání úroku přitom postupuje ten věřitel, který bez ohledu na to, v jaké situaci se dlužník nachází, se spokojí s přiměřenou výší úplaty za poskytnuté peněžité prostředky a zhodnotí je běžným způsobem. Není pochyb o tom, že obecně byly a jsou peněžní prostředky poskytovány za úplatu. Je standardním postupem, že tato úplata je vyjadřována úroky se stanovenou roční úrokovou mírou. V přezkoumávané věci však byl úrok sjednán ve výši výrazně přesahující obvyklou úrokovou míru, za kterou byly v daném období bankami poskytovány úvěry a půjčky. Z obsahu spisu je zřejmé, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru jako smlouvu spotřebitelskou. Smlouva spotřebitelská musí být zkoumána s ohledem na ochranu spotřebitele a rozhodovací praxi soudů vyšších stupňů. Dle judikatury Nejvyššího soudu jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje při uzavření smlouvy o půjčce přiměřený úrok (např. R NS sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Jestliže v daném období se úroková sazba u bankovních ústavů pohybovala do výše 12,5 % za jeden rok a jejich roční procentní sazba nákladů na spotřebitelské úvěry ve výši do 14,5 % (srovnej na www.cnb.cz), tak i pokud by soud připustil, že při nebankovní půjčce se může jevit přiměřenou i úroková sazba vyšší než ta, která je poskytována bankami, s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl požadavkům banky na svoji bonitu, je možné v některých případech jako ještě případně přiměřený úrok hodnotit úrokovou sazbou v maximální výši 50 % za jeden rok. Z tohoto pohledu se sjednaný úrok společně s poplatkem za čerpání jeví jako naprosto nepřiměřený (nemravný). S ohledem na provedená skutková zjištění soud dospěl k závěru, že ohledně poplatku šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy a dospěl k závěru, že uzavřená smlouva je jako celek neplatná, neboť byla uzavřena jako zřetelně nevyvážená v neprospěch spotřebitele (k tomu srovnej i sjednané důsledky při prodlení věřitele, které v podstatě kopírují maximální postih možný dle zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb.). 8. Vztah účastníků následně posoudil podle obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení dle § 2991 a násl. občanského zákoníku. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 12 238 Kč a žalovaný tuto skutečnost nijak nezpochybnil. Dle předložených listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaný na svůj dluh uhradil částku 5 612,87 Kč, je proto povinen žalobkyni vrátit částku 6 625,13 Kč. Žalobkyně jej vyzvala dopisem ze dne 7.11.2020 vyzvala ke splnění svého dluhu, žalovaný však na něj poté již ničeho neuhradil. Dle § 573 občanského zákoníku se předmětná výzva dostala do sféry žalovaného dne 11. 11. 2020 a do 3 dnů od tohoto data měl žalovaný žalobkyni vrátit peněžní prostředky, tedy do 16. 11. 2020. Jelikož tak neučinil, dost