8 C 50/2021-37 — Okresní soud v Rokycanech

1. Žalobkyně se žalobou, podanou ke zdejšímu soudu dne 27.1.2021 ve znění učiněné opravy a částečného zpětvzetí ze dne 9.8.2021, domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 13 528 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 7 994,65 Kč jdoucím od 12.8.2020 do zaplacení. Uvedla, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 11.12.2019 smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr v konečné výši 9 700 Kč. Žalovaný se zavázal uvedený úvěr splatit ve lhůtě do 11.8.2020, ale neučinil tak a na svůj dluh uhradil pouze dne 10.1.2020 částku 1 000 Kč, dne 18.2.2020 částku 1 000 Kč a dne 13.3.2020 rovněž částku 1 000 Kč, jinak ničeho. Tuto pohledávku původní věřitel postoupil smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20.12.2019 žalobkyni. Žalobkyně se proto podanou žalobou domáhala po žalovaném uhrazení nezaplacené jistiny ve výši 7 994,65 Kč, smluvních úroků ve výši 4 783,60 Kč a náhrady účelně vynaložených nákladů ve výši 750 Kč spolu s úroky z prodlení z neuhrazené jistiny, jdoucími od 12.8.2020 do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud v této věci postupoval v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a k projednání věci samé nenařídil jednání, neboť tuto bylo možné rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a tato s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila již v podaném návrhu. Žalovaný se v rámci lhůty stanovené soudem ve výzvě doručené mu do vlastních rukou v tomto směru nevyjádřil, ačkoliv byl poučen o tom, že pokud tak neučiní, soud bude předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí (ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř.) 4. Ze smlouvy o úvěru ze dne 11. 12. 2019 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně se zavázal poskytnout žalovanému revolvingový spotřebitelský úvěr s výší úvěrového rámce do 80 000 Kč a žalovaný se zavázal čerpaný úvěr řádně a včas splácet pravidelnými měsíčními splátkami v minimální výši odpovídající 12,5 % nesplaceného úvěru, včetně úroku z úvěru a poplatku za jeho čerpání. Obchodní úrok byl sjednán stranami ve výši 11,99 % měsíčně a RPSN uvedeného úvěru činila 289,06% ročně. Pro případ prodlení žalovaného byl právní předchůdce žalobkyně oprávněn po žalovaném požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením se splacením kterékoli částky ve výši 250 Kč, zákonné úroky z prodlení a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně které byl žalovaný v prodlení. Z potvrzení o provedené platbě soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně na základě této smlouvy poukázal žalovanému na bankovní účet v období od 11.12.2019 do 31.3.2020 celkem částku 9 700 Kč Z výpisů/plateb informací za období od 1.11.2018 do 1.5.2018, které právní předchůdce žalobkyně žalovanému v souvislosti s jeho povinností úvěr řádně splácet zasílal a ze skutkových tvrzení žalobkyně bylo zjištěno, že žalovaný na svůj dluh uhradil celkem částku 3 000 Kč. Z předložených smluv o postoupení pohledávek má soud aktivní legitimaci žalobkyně za osvědčenou. Z oznámení o postoupení pohledávky odeslané žalobkyní žalovanému dne 27.10.2020 (podací poštovní arch) má soud za prokázané, že toto oznámení obsahovalo výzvu k zaplacení uvedeného dluhu ve lhůtě tří dnů od jejího obdržení. 5. Jako referenční hodnotu pro zjištění obvyklé sazby spotřebitelského úvěru soud použil statistické údaje shromažďované ČNB v databázi ARAD a z nich zjistil, že průměrná výše ročních sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu v říjnu 2018 činila okolo 8,5 % ročně. Z výše uvedeného vyplývá, že nominální úroková sazba sjednaná ve výši 11,99 % měsíčně více než desetinásobně převyšuje obvyklou roční úrokovou sazbu uplatňovanou bankami, z čehož soud dovozuje, že se zcela zjevně příčí dobrým mravům. 6. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle § 547o.z., právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům a zákonu. 7. Ze shora uvedených listinných důkazů soud nemá za prokázané, že by mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o úvěru. Z předmětné smlouvy bylo zjištěno, že roční procentní sazba nákladů na poskytnutý úvěr představuje 289,06 % ročně, obchodní úrok byl sjednán ve výši 11,99 % měsíčně. Takové ujednání má však soud za odporující dobrým mravům a tedy neplatné dle shora uvedeného ustanovení občanského zákoníku. Ačkoli občanský zákoník ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při úvěru sjednat úroky či poplatky za jeho sjednání, nelze z toho dovozovat, že by jejich výše závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o úvěru a nepodléhala žádnému omezení. V souladu s dobrými mravy při sjednávání úroku přitom postupuje ten věřitel, který bez ohledu na to, v jaké situaci se dlužník nachází, se spokojí s přiměřenou výší úplaty za poskytnuté peněžité prostředky a zhodnotí je běžným způsobem. Není pochyb o tom, že obecně byly a jsou peněžní prostředky poskytovány za úplatu. Je standardním postupem, že tato úplata je vyjadřována úroky se stanovenou roční úrokovou mírou. V přezkoumávané věci však byl úrok sjednán ve výši výrazně přesahující obvyklou úrokovou míru, za kterou byly v daném období bankami poskytovány úvěry a půjčky. Z obsahu spisu je zřejmé, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru jako smlouvu spotřebitelskou. Smlouva spotřebitelská musí být zkoumána s ohledem na ochranu spotřebitele a rozhodovací praxi soudů vyšších stupňů. Dle judikatury Nejvyššího soudu jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje při uzavření smlouvy o půjčce přiměřený úrok (např. R NS sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Jestliže v daném období se úroková sazba u bankovních ústavů pohybovala do výše 12,5 % za jeden rok a jejich roční procentní sazba nákladů na spotřebitelské úvěry ve výši do 14,5 % (srovnej na www.cnb.cz), tak i pokud by soud připustil, že při nebankovní půjčce se může jevit přiměřenou i úroková sazba vyšší než ta, která je poskytována bankami, s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl požadavkům banky na svoji bonitu, je možné v některých případech jako ještě případně přiměřený úrok hodnotit úrokovou sazbou v maximální výši 50 % za jeden rok. Z tohoto pohledu se sjednaný úrok společně s poplatkem za čerpání jeví jako naprosto nepřiměřený (nemravný). S ohledem na provedená skutková zjištění soud dospěl k závěru, že ohledně poplatku šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy a dospěl k závěru, že uzavřená smlouva je jako celek neplatná, neboť byla uzavřena jako zřetelně nevyvážená v neprospěch spotřebitele (k tomu srovnej i sjednané důsledky při prodlení věřitele, které v podstatě kopírují maximální postih možný dle zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb.). 8. Vztah účastníků následně posoudil podle obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení dle § 2991 a násl. občanského zákoníku. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 9 700 Kč a žalovaný tuto skutečnost nijak nezpochybnil. Dle předložených listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaný na svůj dluh uhradil částku 3 000 Kč, je proto povinen žalobkyni vrátit částku 6 700 Kč. Žalobkyně jej vyzvala dopisem ze dne 27.10.2020 ke splnění svého dluhu, žalovaný však na něj poté již ničeho neuhradil. Dle § 573 občanského zákoníku se předmětná výzva dostala do sféry žalovaného dne 2. 11. 2020 a do 3 dnů od tohoto data měl žalovaný žalobkyni vrátit peněžní prostředky, tedy do 5. 11. 2020. Jelikož tak neučinil, dostal se od 6. 11. 2020 do prodlení s plněním svého závazku. Od tohoto data byl též soudem přiznán zákonný úrok z prodlení. Lhůta k plnění v tomto případě byla určena třídenní obecná dle ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když k určení lhůty delší neshledal soud důvodu. 9. Co do zbytku nezbylo soudu s ohledem na shora uvedené závěry než žalobu zamítnout, neboť byla nedůvodná (výrok II. tohoto rozsudku). Výrokem I. pak soud částečně řízení zastavil, a to v rozsahu, ve kterém žalobkyně vzala svoji žalobu podáním ze dne 9.8.2021 zpět. 10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že žádnému účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal, když oba byli v řízení přibližně stejně úspěšní.