4 C 147/2021-21 — Okresní soud v Rokycanech

Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 5 916 Kč s příslušenstvím, vzcházející ze smlouvy o půjčce [číslo] ze dne 9. 12. 2007, na jejímž základě poskytl právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba] žalované částku 20 000 Kč. Žalovaná na základě smlouvy o půjčce finanční prostředky čerpala, čímž jí vznikla povinnost poskytnutou částku vrátit. Vydaný elektronický platební rozkaz se nepodařilo doručit žalované do vlastních rukou a byl proto usnesením ze dne 12. 10. 2021 zrušen. Žaloba byla žalované ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř. doručována na adresu trvalého pobytu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, spolu s výzvou soudu, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání. Zároveň byla žalovaná vyzvána, aby se ve smyslu ustanovení § 115a o. s. ř. k žalobě do 7 dnů písemně vyjádřila a v případě, že uplatněný nárok neuznává, aby vylíčila rozhodné skutečnosti ve věci a nabídla důkazy k prokázání svých tvrzení. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se účastníci k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemají námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Účastníci svým postojem dali najevo, že souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a soud proto využil možnosti, kterou dává ustanovení § 115a o. s. ř., a rozhodl na základě předložených listinných důkazů, když vzal v úvahu stanovisko žalované, že jí finanční situace neumožňuje zaplatit dluh najednou a žalobkyně, že by se spokojila se splátkami v minimální výši 500 Kč měsíčně. Z listinných důkazů soud zjistil skutečnosti, které jsou zcela v souladu se skutkovými tvrzeními žalobkyně, přičemž na tyto listiny soud v plném rozsahu odkazuje. Ze smlouvy o půjčce [číslo] ze dne 9. 12. 2007, vyplývá, že žalovaná obdržela finanční prostředky ve výši 20 000 Kč, které se zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobkyně i se souhrnným poplatkem ve výši 13 920 Kč, a to v 53ti týdenních splátkách po 640 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 14. 12. 2008. Žalovaná nehradila sjednané splátky, ale jak dokládá žalobkyní předložený přehled plateb, od padesátého týdne roku 2007 do 25. 5. 2010 uhradila celkem 29 854 Kč. Smlouva o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 dokládá aktivní legitimaci žalobkyně k vedení sporu. Právní vztah mezi účastníky vznikl na základě smlouvy z roku 2007. Jelikož dne 1. 1. 2014 nabyl účinnosti nový občanský zákoník, zkoumal soud, dle jakého právního předpisu bude ve věci postupovat. Podle § 3028, odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle odstavce třetího, není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. K takové dohodě mezi účastníky zjevně nedošlo. Podle § 657 občanského zákoníku (dále obč. zák.), účinného do 31. 12. 2013, na základě smlouvy o půjčce přenechával věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze a dlužník se zavazoval vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Smlouva o půjčce má reálnou (nikoliv jen konsensuální povahu) a vznik půjčky předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky dlužníkovi. Žalovaná svým podpisem potvrdila, že poskytnuté finanční prostředky převzala. Dle § 39 občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Ze smlouvy o půjčce nebylo možno shledat, co částka, označená jako souhrnný poplatek konkrétně představuje. Vzhledem k tomu, že peněžní prostředky se obvykle poskytují za úplatu, soud částku 13 920 Kč posoudil jako úrok, který činí více než polovinu poskytnutých finančních prostředků při celkové době splácení nepatrně překračující jeden rok a to 69,6 %. Takové ujednání má soud za odporující dobrým mravům a tedy neplatné dle shora uvedeného ustanovení občanského zákoníku. Souhrnné poplatky ve shora uvedené výši soud proto celé posoudil jako kapitalizovaný úrok, když jiný úrok smlouvou o půjčce sjednán nebyl. Ačkoli občanský zákoník ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat úroky, nelze z toho dovozovat, že by jejich výše závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o půjčce a nepodléhala žádnému omezení. I zde se uplatní ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013, podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. V souladu s dobrými mravy při sjednávání úroku přitom postupuje ten věřitel, který bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník, se spokojí s přiměřenou výší úplaty za poskytnuté peněžité prostředky, a zhodnotí je běžným způsobem. Vzhledem k tomu, že soudem bylo zjištěno, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smlouvy o půjčce 13,24 - 13,92 % ročně, přesahovala dohodnutá výše úroku podstatně horní hranici této obvyklé úrokové míry. Za této situace pak soud dospěl k závěru, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy a posoudil uzavřené ujednání o poplatku jako neplatné. I při respektování principu smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách, o které se nepochybně mezi účastníky jedná, je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. Soud přitom vzal v úvahu, že v tzv. nebankovním sektoru mohli poskytovatelé půjček sjednávat úroky vyšší než v sektoru bankovním, neboť nesli větší míru rizika a poskytovali půjčky osobám, kterým by je banky neposkytly, jelikož by dlužník nevyhověl požadavkům na svoji bonitu. Výše úroku by však i v takových případech mohla přesáhnout úrokové sazby, poskytované bankami maximálně na dvojnásobek, tedy 26 %, což se v daném případě nestalo. Taková úroková sazba by při půjčce 20 000 Kč představovala částku 5 200 Kč. Jelikož žalovaná zaplatila žalobkyni či jejímu právnímu předchůdci celkem 29 854 Kč, dospěl soud k závěru, že své závazky vůči žalobkyni splnila a nezbylo, než žalovu, jako nedůvodnou, zamítnout. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, vycházeje ze závěru, že úspěšná žalovaná právo na náhradu nákladů řízení neuplatnila.