4 C 149/2021-16 — Okresní soud v Rokycanech

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 7 700 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku tohoto rozsudku z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému z úvěrové smlouvy č. ze dne 16. 12. 2016 Touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr 10 000 Kč. Žalovaný tento úvěr čerpal, čímž žalovanému v souvislosti s uvedenou smlouvou vznikla povinnost tuto částku včetně sjednaných úroků splatit pravidelnými měsíčními splátkami týdně po 295 Kč. Tuto svoji povinnost žalovaný řádně nesplnil, žalobkyně proto dopisem ze dne 9. 2. 2018 prohlásila celý dluh žalovaného za splatný. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Na základě výše uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla řádně uzavřena smlouva o úvěru. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, který žalovaný čerpal. Žalovaný se zavázal tyto prostředky splácet týdenními splátkami po 295 Kč, a to včetně sjednaného smluvního úroku ve výši 3 500 Kč a dalších poplatků ve výši 2 000 a 2 200 Kč. Dle přehledu plateb uhradil žalovaný žalobkyni částku 10 000 Kč. Pokud jde o úrok, dohodnutý ve smlouvě a požadovaný v žalobě, vychází soud ze závěru, že ačkoli občanský zákoník ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžitém úvěru sjednat úroky, nelze z toho dovozovat, že by jejich výše závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o úvěru a nepodléhala žádnému omezení. V souladu s dobrými mravy při sjednávání úroku přitom postupuje ten věřitel, který bez ohledu na to, v jaké situaci se dlužník nachází, se spokojí s přiměřenou výší úplaty za poskytnuté peněžité prostředky a zhodnotí je běžným způsobem. Není pochyb o tom, že obecně byly a jsou peněžní prostředky poskytovány za úplatu. Je standardním postupem, že tato úplata je vyjadřována úroky se stanovenou roční úrokovou mírou a podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru je tak, v souladu s ustanovením § 2395 o. z., ujednání u výši poskytnutých peněžních prostředků a o povinnosti tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru. Jestliže však věřitel požaduje úrok nepřiměřený, tedy sjednaný ve výši, která zásadně převyšuje úrokovou míru obvyklou v době sjednání smlouvy s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám požadovanými bankami při poskytování úvěru či půjček, nejedná se o úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy. Ujednání o výši úroku za 60 týdnů ve výši 3 500 Kč hodnotí soud ujednání uzavřené v rozporu s dobrými mravy, tedy absolutně neplatné, jak to má na mysli ustanovení § 588 o. z. Za přiměřenou výši úroků soud považuje úrokovou míru 25% ročně, což za dobu prodlení v rozsahu 420 dní představuje částku 2 877 Kč. Jiná je situace, pokud jde o požadavek na úhradu nesplacené části poplatků a příslušenství. Soud ohledně těchto poplatků, který byly pojmenovány jako poplatky za administrativní činnost a hotovostní inkaso, dospěl k závěru, že je třeba považovat je rovněž za úrok ve smyslu § 2392 odst. 1 o. z., představující odměnu zapůjčitele za poskytnutí peněžních prostředků. Je nepodstatné, zda je úrok vyjádřen pevnou částkou nebo jiným způsobem, typicky procentní sazbou z jistiny a časovým obdobím, k němuž se sazba vztahuje. Účastníci mohou jako projev své smluvní volnosti sjednat i další plnění, která zapůjčitel v souvislosti se zápůjčkou poskytne a za které se vydlužitel zaváže zaplatit nad rámec úroku další odměnu. Z obsahu uzavřené smlouvy však neplyne, že by se předchůdce žalobkyně zavázal k jakémukoliv jinému plnění, kromě poskytnutí peněžních prostředků a zjevně motivován snahou zastřít skutečnou výši úroku, jeho část pouze pojmenoval jako poplatek za služby, které ve skutečnosti žádnými službami nejsou. Je nepochybné, že mají-li být peněžní prostředky poskytnuty, musí být vydlužiteli předány, stejně jako to, že jím musí být spláceny. Úkony s tím spojené jsou nezbytné pro poskytnutí peněžních prostředků a nic navíc jimi vydlužitel nezískává. Hotovostní inkaso je z tohoto pohledu zdánlivou nabídkou služby, o kterou žalovaný nežádal, neboť z formuláře smlouvy je zřejmé, že šlo o jediný, žalobkyní určený způsob splácení, který žalovaný neměl možnost odmítnout. Soud proto dospěl k závěru, že ujednání o těchto poplatcích je ve smyslu § 580 a § 588 o. z. nemravné, tudíž absolutně neplatné a nezbylo, než žalobu, pokud jde o neuhrazené části dohodnutých poplatků, včetně příslušenství, zamítnout. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě jen zčásti, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku, tedy vyhověl žalobě co do části nezaplaceného úroku a ve zbytku žalobu, jako nedůvodnou, zamítl. Úrok z prodlení byl přiznán dle § 1970 o. z., ve výši stanovené nařízením vlády číslo 351/2013 Sb. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 400 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč.