4 C 150/2021-52 — Okresní soud v Rokycanech

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 45 593 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, žalobkyně se žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě dne 20. 11. 2020 žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, které žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátil. Vedle jistiny dluhu se žalobkyně, s odkazem na citovanou smlouvu, domáhala i zaplacení částky 998 Kč, která představovala smluvní pokutu a 400 Kč, jako náklady vzniklé s prodlením. Kromě toho požadovala smluvní pokutu ve výši 8 840 Kč a úrok ve výši 51,2 % ročně s tím že žalovaný neuhradil ničeho. 2. Žaloba byla žalovanému ve smyslu § 46b písm. a) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále o. s. ř.) doručována na adresu trvalého pobytu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, spolu s výzvou soudu, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání. Soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Zároveň byl žalovaný vyzván, aby se ve smyslu ustanovení § 115a o. s. ř., k žalobě do 7 dnů písemně vyjádřil a v případě, že uplatněný nárok neuznává, aby vylíčil rozhodné skutečnosti ve věci a nabídl důkazy k prokázání svých tvrzení. Účastníci svým postojem dali najevo, že souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a soud proto využil možnosti, kterou dává ustanovení § 115a o. s. ř. a rozhodl na základě předložených listinných důkazů. 3. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: žalobkyně se žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru, na jejichž základě žalovanému poskytla částku 30 000 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátil. Strany se dohodly i na zaplacení poplatků, souvisejících se smlouvou a úroků za poskytnuté peněžní prostředky. Dopisem ze dne 15. 2. 2021 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu a žalobkyně tak dala žalovanému možnost zaplatit dluh před podáním žaloby. Ze smlouvy o úvěru č. [číslo] ze dne 19. 11. 2020 soud zjistil, že jejím obsahem je závazek věřitele poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč a závazek žalovaného splatit tento úvěr pravidelnými 24 měsíčními splátkami po 2 074 Kč, včetně smluveného úroku ve výši 54,25 % ročně. Nedílnou součást smlouvy tvoří obchodní podmínky, jimiž jsou smluvní strany vázány. Z výpisu z úvěrového účtu a tvrzení žalobkyně soud zjistil, že žalovaný úvěr čerpal a na splátky v dohodnuté výši neplatil. 4. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále o. z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným (žalobkyně coby podnikatel a žalovaný coby spotřebitel, § 1810 občanského zákoníku) byla platně uzavřena spotřebitelská smlouvy o úvěru. Jelikož žalovaný poskytnuté peněžní prostředky nevrátil, uložil mu tuto povinnost soud rozsudkem. Vychází z toho, že žalovaný měl vrátit na základě první smlouvy jistinu ve výši 30 000 Kč, smluvní pokutu 998 Kč a 400 Kč, jako náklady vzniklé s prodlením, celkem 31 380 Kč. 6. Jiná je situace, pokud jde o úrok, dohodnutý ve smlouvě a požadovaný v žalobě, a vyčíslenou smluvní pokutu, která vycházela z nesprávně vyčísleného zůstatku jistiny. Ačkoli občanský zákoník ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžitém úvěru sjednat úroky, nelze z toho dovozovat, že by jejich výše závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o úvěru a nepodléhala žádnému omezení. V souladu s dobrými mravy při sjednávání úroku přitom postupuje ten věřitel, který bez ohledu na to, v jaké situaci se dlužník nachází, se spokojí s přiměřenou výší úplaty za poskytnuté peněžité prostředky a zhodnotí je běžným způsobem. Není pochyb o tom, že obecně byly a jsou peněžní prostředky poskytovány za úplatu. Je standardním postupem, že tato úplata je vyjadřována úroky se stanovenou roční úrokovou mírou a podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru je tak, v souladu s ustanovením § 2395 o. z., ujednání u výši poskytnutých peněžních prostředků a o povinnosti tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru. Jestliže však věřitel požaduje úrok nepřiměřený, tedy sjednaný ve výši, která zásadně převyšuje úrokovou míru obvyklou v době sjednání smlouvy s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám požadovanými bankami při poskytování úvěru či půjček, nejedná se o úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy. Ujednání o výši úroku je tak neoddělitelné od ostatního obsahu smlouvy, kterou pak je nutno hodnotit jako smlouvu uzavřenou v rozporu s dobrými mravy, tedy smlouvu absolutně neplatnou, jak to má na mysli ustanovení § 588 o. z. 7. Dle judikatury Nejvyššího soudu jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje při uzavření smlouvy o půjčce přiměřený úrok (např. R NS sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Jestliže v období, kdy byla smlouva o úvěru uzavřena, se úroková sazba u bankovních ústavů pohybovala do výše 9,58 % za jeden rok (srovnej na [webová adresa]), tak i pokud by soud připustil, že při nebankovním úvěru se může jevit přiměřenou i úroková sazba vyšší než ta, která je poskytována bankami, s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl požadavkům banky na svoji bonitu, je možné jako ještě případně přiměřený úrok hodnotit úrokovou sazbou ve výši okolo 25 % za jeden rok. Z tohoto pohledu se sjednaný úrok ve výši 54,25 % ročně jeví jako naprosto nepřiměřený (nemravný). Považuje-li soud smlouvu za absolutně neplatnou, nezbylo než žalovanému uložit pouze vydání bezdůvodného obohacení a žalobu na zaplacení částky 3 355,57 Kč, představující nesprávně vypočtené úroky z prodlení a pro částku 8 840 Kč, jako smluvní pokutu vypočtenou z nesprávného základu, zamítnout. Při vyhlašování rozsudku dne 26. 1. 2022 soud nerozhodl o celém předmětu řízení a tuto skutečnost zjistil při písemném zpracování rozsudku, nezbylo, než vyhlásit dne 9. 3. 2022 doplňující rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta v celém rozsahu žalobního petitu, překračujícího částku 31 380 Kč. 8. Jelikož žalovaný nezaplatil poskytnuté peněžní prostředky do rozhodnutí soudu zcela, octl se s placením dluhu v prodlení ke dni následujícím po každé dohodnuté lhůtě splatnosti, a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 o. z., s přihlédnutím k výši úroků, stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., stejně jako úroky v dohodnuté výši. 9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř., podle něhož, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Byla-li by žalobkyně v řízení zcela úspěšná, měla by nárok na náhradu nákladů řízení v částce 10 120,80 Kč, sestávající ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 280 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 45 593 Kč sestávající z částky 2 940 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 6 480 Kč ve výši 1 360,80 Kč. Žalobkyně byla úspěšná co do 69 % a s ohledem na poměr úspěchu a neúspěchu ve věci jí pak soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 38 % částky, na kterou by jinak měla nárok.