4 C 152/2021-12 — Okresní soud v Rokycanech

Žalobce se domáhal zaplacení částky 1 035 Kč s tím, že dne 12. 10. 2019 při jízdě na lince 755 dopravy provozované právním předchůdcem žalobce se žalovaný nemohl prokázat přepravnímu kontrolorovi platným jízdním dokladem. Naplnil tak podmínky pro to, aby po něm žalobce požadoval jízdné ve výši 35 Kč a přirážku k jízdnému ve výši 1 000 Kč, žalovaný ovšem požadované nezaplatil. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 4. 6. 2020, právní předchůdce žalobce [právnická osoba], postoupil pohledávku na žalobkyni. Vydaný elektronický platební rozkaz se nepodařilo doručit žalovanému do vlastních rukou a byl proto usnesením ze dne 22. 10. 2021 zrušen. Žaloba byla žalovanému ve smyslu § 46b písm. a) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále o. s. ř.) doručována na adresu trvalého pobytu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, spolu s výzvou soudu, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání. Soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Zároveň byl žalovaný vyzván, aby se ve smyslu ustanovení § 115a o. s. ř., k žalobě do 7 dnů písemně vyjádřil a v případě, že uplatněný nárok neuznává, aby vylíčil rozhodné skutečnosti ve věci a nabídl důkazy k prokázání svých tvrzení. Účastníci svým postojem dali najevo, že souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a soud proto využil možnosti, kterou dává ustanovení § 115a o. s. ř., a rozhodl na základě předložených listinných důkazů. Skutkový stav byl v dané věci zjištěn ze zápisu se zaměstnancem a z hlášenky o provedené přepravní kontrole, z níž vyplývá, že dne 12. 10. 2019 cestoval žalovaný vlakem [číslo] mezi stanicemi [obec] hl. n. a [obec], aniž by zaplatil jízdné. Jízdné ani přirážku k jízdnému při kontrole nedoplatil a neučinil tak ani po zaslání výzvy. Výše jízdného 35 Kč byla doložena tarifem pro vnitrostátní dopravu a výše přirážky k jízdnému 1 000 Kč byla doložena ceníkem přirážek a poplatků za porušení přepravních podmínek. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. 12. 2015, uzavřenou mezi společností [právnická osoba] a ze dne 4. 6. 2020, mezi nástupcem původního věřitele a žalobcem a seznamem postoupených pohledávek bylo doloženo, že původní věřitel postoupil pohledávku žalobci, což zakládá jeho aktivní legitimaci k vedení sporu. Podle § 2550 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále o. z.), smlouvou o přepravě osob se dopravce zavazuje přepravit cestujícího do místa určení a cestující se zavazuje zaplatit jízdné. Podle § 37 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, může pověřená osoba uložit cestujícímu, který se neprokázal platným jízdním dokladem, zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému nebo vyžadovat od cestujícího osobní údaje potřebné k vymáhání jízdného a přirážky k jízdnému, pokud cestující nezaplatí na místě. Výše přirážky podle odstavce 6 citovaného ustanovení stanoví dopravce v přepravních podmínkách, tato nesmí přesáhnout částku 1 000 Kč. V daném případě byla přirážka stanovena částkou 1.000 Kč, což je v souladu se zákonem. Podle vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů o přepravním řádu pro veřejnou, drážní a silniční dopravu [číslo] Sb. - § 4 cestující je povinen mít jízdní doklad, kterým se poukazuje pro účely kontroly po celou dobu plnění přepravní smlouvy, to je po dobu jízdy ve vozidle. V dané věci je zřejmé, že žalovaný využil služeb právního předchůdce žalobce, aniž by zaplatil stanovené jízdné a soudu proto nezbylo, než žalobě vyhovět, když podle přepravních podmínek, má žalobce právo i na přirážku k jízdnému. Vzhledem k tomu, že se žalobci předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, soud shledal žalobu důvodnou a vyhověl jí jak co do žalované částky, tak i co do úroku z prodlení z této částky uplatněného dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., dle kterého má věřitel právo požadovat vedle plnění i úroky z prodlení ve výši stanovené shora citovaným nařízením vlády. Žalobkyně uplatnila úroky z prodlení v souladu s tímto ustanovením ode dne následujícího po datu splatnosti závazku žalovaného. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobci, jež byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 1 042 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Jak již bylo uvedeno výše, elektronický platební rozkaz ze dne 5. 10. 2020, vydaný zdejším soudem pod č. j. EPR 232601/2021-5 se nepodařilo doručit žalovanému do vlastních rukou a byl zrušen. S ohledem na požadavek žalobce na zaplacení nákladů řízení ve výši 5 119 Kč považuje soud za nutné uvést, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikoval ustanovení § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., které bylo s účinností od 1. 7. 2014 vtěleno do advokátního tarifu nejen s ohledem na závěry Ústavního soudu, např. III ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001, ale i s ohledem na skutečnost, že náklady řízení mnohdy několikanásobně přesahovaly žalovanou částku. O takový případ se sice v projednávané věci nejedná, ale soud má za to, že se jedná zcela jasně o řízení, vycházející z tzv. formulářové žaloby, tedy o soudní řízení, které bylo zahájeno návrhem, podaným na ustáleném vzoru, uplatněném opakovaně týž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, předmět řízení představuje peněžité plnění, tarifní hodnota nepřevyšuje 50.000 Kč a úspěšné žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení. Žalobce je společností, kupující pohledávky, v projednávané věci z provozu dopravy. Od doby, kdy lze podat návrh na vydání elektronického platebního rozkazu na zvláštním ustáleném vzoru, se v něm, kromě označení účastníků, žalované částky či úroků z prodlení a dne kontroly, prakticky nic nemění. Soud má proto za to, že se jedná o typický příklad řízení, které mělo ministerstvo spravedlnosti na mysli, když byla vyhláška č. 120/2014 Sb. přijímána a nevidí proto důvod, proč by po splnění všech uvedených podmínek, nemělo být ustanovení § 14b odst. 1 advokátního tarifu aplikováno (viz např. i Ústavního soudu I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 rozhodnutí).