4 C 177/2021-23 — Okresní soud v Rokycanech

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 17 400 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku tohoto rozsudku z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované z úvěrové smlouvy [číslo] ze dne 9. 10. 2017 Touto smlouvou se původní věřitel [právnická osoba] se zavázal poskytnout žalované úvěr 20 000 Kč. Žalovaná tento úvěr čerpala, čímž žalované v souvislosti s uvedenou smlouvou vznikla povinnost tuto částku včetně sjednaných úroků splatit pravidelnými měsíčními splátkami 600 Kč týdně. Tuto svoji povinnost žalovaná řádně neplnila, poslední splátka byla určena na den 19. 11. 2018 a celý dluh žalované se tak stal splatným. Původní věřitel žalobkyně následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 postoupil pohledávku vyplývající z uvedené úvěrové smlouvy v celé výši včetně veškerého příslušenství žalobkyni. 2. Žaloba byla žalované ve smyslu § 46b písm. a) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále o. s. ř.) doručována na adresu trvalého pobytu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, spolu s výzvou soudu, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání. Soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Zároveň byla žalovaná vyzvána, aby se ve smyslu ustanovení § 115a o. s. ř., k žalobě do 7 dnů písemně vyjádřila a v případě, že uplatněný nárok neuznává, aby vylíčila rozhodné skutečnosti ve věci a nabídla důkazy k prokázání svých tvrzení. Účastníci svým postojem dali najevo, že souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a soud proto využil možnosti, kterou dává ustanovení § 115a o. s. ř., a rozhodl na základě předložených listinných důkazů. 3. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: společnost [právnická osoba] se žalovanou uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně v roce 2017 žalované poskytl částku 20 000 Kč a žalovaná se zavázala splatit tento úvěr pravidelnými 58 týdenními splátkami po 600 Kč, včetně smluveného úroku ve výši efektivní sazby 23,72 % ročně. Úrok byl vyčíslen na částku 2 8000 Kč, poplatky za administrativní činnost na částku 4 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek na částku 8 000 Kč. Nedílnou součást smlouvy tvoří obchodní podmínky, jimiž jsou smluvní strany vázány. Z výpisu z úvěrového účtu a tvrzení žalobkyně soud zjistil, že žalovaný úvěr čerpala a na splátky v dohodnuté výši zaplatila 17 400 Kč. 4. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále o. z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Jak bylo uvedeno shora, smlouvami, uzavřenými mezi účastníky bylo prokázáno, že žalovaný vzal na sebe závazek vrátit poskytnuté finanční prostředky, svůj závazek však splnil jen z části. 5. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou (žalobkyně coby podnikatel a žalovaná coby spotřebitel, § 1810 občanského zákoníku) byla uzavřena spotřebitelská smlouvy o úvěru. Jelikož žalovaná poskytnuté peněžní prostředky nevrátila, uložil jí tuto povinnost soud rozsudkem. Vychází z toho, že žalovaná měla vrátit na základě smlouvy jistinu ve výši 20 000 Kč a kapitalizované úroky ve výši 2 800 Kč do 19. 11. 2018, celkem 22 800 Kč. Zaplatila-li žalovaná pouze 17 400 Kč, nezbylo, než dospět k závěru, že žaloba je co do rozdílu těchto částek, tedy co do 5 400 Kč důvodná. 6. Jelikož žalovaná nezaplatila poskytnuté peněžní prostředky do rozhodnutí soudu zcela, octla se s placením dluhu v prodlení ke dni následujícím po dohodnuté lhůtě splatnosti, a soud proto žalobkyni nejen dohodnuté úroky, ale i úroky z prodlení dle § 1970 o. z., s přihlédnutím k výši úroků, stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., stejně jako úroky v dohodnuté výši. 7. Jiná je situace, pokud jde o požadavek na úhradu nesplacené části poplatků a příslušenství. Soud ohledně těchto poplatků, který byly pojmenovány jako poplatky za administrativní činnost a hotovostní inkaso, dospěl k závěru, že je třeba považovat je rovněž za úrok ve smyslu § 2392 odst. 1 o. z., představující odměnu úvěrujícího za poskytnutí peněžních prostředků. Je nepodstatné, zda je úrok vyjádřen pevnou částkou nebo jiným způsobem, typicky procentní sazbou z jistiny a časovým obdobím, k němuž se sazba vztahuje, což v projednávané věci představovalo 18, 96 až 21,27% ročně. Účastníci mohou jako projev své smluvní volnosti sjednat i další plnění, která úvěrující v souvislosti s úvěrem poskytne a za které se úvěrovaný zaváže zaplatit nad rámec úroku další odměnu. Z obsahu uzavřené smluv však neplyne, že by se předchůdce žalobkyně zavázal k jakémukoliv jinému plnění, kromě poskytnutí peněžních prostředků a zjevně motivován snahou zastřít skutečnou výši úroku, jeho část pouze pojmenoval jako poplatek za služby, které ve skutečnosti žádnými službami nejsou. Je nepochybné, že mají-li být peněžní prostředky poskytnuty, musí být úvěrovanému předány, stejně jako to, že jím musí být spláceny. Úkony s tím spojené jsou nezbytné pro poskytnutí peněžních prostředků a nic navíc jimi úvěrovaný nezískává. Hotovostní inkaso je z tohoto pohledu zdánlivou nabídkou služby, o kterou žalovaná nežádala, neboť z formuláře smlouvy je zřejmé, že šlo o jediný, předchůdcem žalobkyně určený způsob splácení, který žalovaná neměla možnost odmítnout. Soud proto dospěl k závěru, že ujednání o těchto poplatcích je ve smyslu § 580 a § 588 o. z. nemravné, tudíž absolutně neplatné a nezbylo, než žalobu, pokud jde o neuhrazené části dohodnutých poplatků, včetně příslušenství, zamítnout. 8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř., podle něhož, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Žalobkyně byla ve sporu převážně neúspěšná, žalovaný náklady řízení neuplatnil a soudu tak nezbylo než rozhodnout, jak je uvedeno ve výroku II.