5 C 170/2021-59 — Okresní soud v Rokycanech

Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 78 610 Kč s úrokem z prodlení z částky 84 434 Kč ve výši 8,05% ročně od 22. 1. 2015 s odůvodněním, že účastníci uzavřeli dne 4. 8. 2014 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalobkyně poskytla žalovanému dne 6. 8. 2014 částku 40 000 Kč. Žalovaný se úvěr zavázal splácet spolu s úrokem ve výši efektivní úrokové sazby 150,84 % v 24 měsíčních splátkách po 3788 Kč, vždy k 20. dni v měsíci, počínaje zářím 2014. Žalovaný uhradil dne 23. 9. 2014 částku 3 788 Kč a stejnou částku dne 31. 10. 2014, pak hradil přestal, proto žalobkyně dne 20. 1. 2015 úvěr zesplatnila. Po zesplatnění žalovaný ještě uhradil dne 2. 10. 2015 částku 734,03 Kč, dne 20. 10. 2015 částku 1 4 23,63 Kč, dne 23. 11. 2015 částku 1 423,05 Kč, dne 22. 12. 2015 částku 1 406,57 Kč a dne 20. 1. 2016 částku 836,71 Kč. Dle bodu [číslo] a [číslo] žalobkyně kromě nesplacené jistiny požaduje uhradit smluvní pokutu ve výši 1 098 Kč. Výše uvedenou smlouvou je prokázáno, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému částku nejdříve 40 000 Kč. Tzv. efektivní úroková sazba, výše a počet splátek a smluvní pokuta byly sjednány tak, jak je uvedeno výše. RPSN činí 150,83% p.a. Úvěr byl žalovanému vyplacen dne 8. 4. 2014. Žalobkyně dále doložila„ vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek“, který přepočítává tzv. efektivní úrokovou sazbu na sazbu nominální, která je požadována žalobou. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1811 odst. 1 o.z. veškerá sdělení vůči spotřebiteli musí podnikatel učinit jasně a srozumitelně v jazyce, ve kterém se uzavírá smlouva. Dle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 věta první o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Dle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Soud se ztotožňuje s argumentací v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 2. 2020 č.j. 25 Co 406/2019-70, kde rozhodoval o odvolání proti rozsudku OS [obec] sp. zn. 10 C 35/2019, a shledal prakticky totožnou smlouvu absolutně neplatnou. Na rozdíl od soudu prvního stupně, podle kterého účastníci uzavřeli platnou smlouvu o úvěru a neplatné je pouze jejich ujednání o úrocích, dospěl odvolací soud k závěru, že úvěrová smlouva se zjevně příčí dobrým mravům a jako taková je jako celek podle § 588 věta první občanského zákoníku neplatná. K takové neplatnosti soud musí přihlédnout z úřední povinnosti a aplikace § 577 o. z. je vyloučena. Na tomto závěru nic nemění zjištění, že výše úroku byla ve smlouvě sjednána transparentně a že žalobkyně vůči žalované splnila i informační povinnosti, které jí plynou ze zákona o spotřebitelském úvěru. Pokud ale měl v jejích případě žalovaný z poskytnutých 55 000 Kč vrátit během 48 měsíců 196 464 Kč (tedy 3,5 násobek) při úroku 129,66 % ročně, tak bez ohledu na to, jak jej nyní žalobkyně nazývá a v jaké výši jej nyní nárokuje, nelze k jinému závěru dojít. Výši úroků je nutno posuzovat v době vzniku smluvního vztahu a na tom, že žalobkyně postupně ze svého požadavku ubírala, to nic nemění. Nelze přehlédnout, že v době uzavření smlouvy činila úroková sazby pro úvěru poskytované domácnostem na spotřebu do pěti let kolem 11 % ročně, jak dokládá úroková statistika měnových finančních institucí zveřejňována Českou národní bankou. Kromě výše úroku je však třeba zohlednit i další okolnosti, za kterých byla smlouva uzavřena a přihlédnout i k jejímu dalšímu obsahu. Nelze pominout, že smlouva byla uzavřena mezi profesionálem a spotřebitelem, že byla uzavřena adhezním způsobem a že žalovaný na formuláři vypracovaném žalobkyní nemohl nic ovlivnit. Podle smlouvy vzniklo žalobkyni automaticky právo požadovat celý dluh v případě prodlení žalovaného po dobu 65 dnů, to je požadovat celou jistinu úvěru, veškeré úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění k úvěru, veškeré smluvní pokuty a veškeré náhrady nákladů, dále bylo ujednáno, že ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění stávají součástí nové jistiny úvěru. Soud vznesl pochybnosti, jak tomuto ujednání může rozumět průměrný spotřebitel, tedy pochybnosti o transparentnosti a srozumitelnosti smluvních ujednání, a přihlédl i k tomu, že pro případ porušení platební povinnosti byl žalovaný sankcionován smluvní pokutou, jejíž výše byla stanovena na samé horní hranici zákonné přípustnosti (§ 132 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru) Jednou z hlavních zásad soukromého práva je to, že uspořádání smluvních vztahů musí být spravedlivé a nemůže zakládat zřejmou nerovnováhu k tíži slabší strany, což v projednávané věci nebylo dodrženo a zakládá absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Za této situace mohla žalobkyně požadovat vrácení plnění z titulu bezdůvodného obohacení. V projednávané věci se jedná o velmi podobnou smlouvu té, o které rozhodoval krajský soud ve výše uvedené věci. Žalovaný obdržel částku 40 000 Kč, zaplatil celkem 13 399,99 Kč, a přesto je žalován pro částku 78 610 Kč s přísl. Jak uvedl Nejvyšší soud ve věci 20 Cdo 2897/2017, tak běžný klient úvěrové společnosti nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou; tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat. Ve věci 8 Tdo 699/2017 Nejvyšší soud judikoval, že co se týče občansko-právní judikatury, tato považuje za nepřiměřenou úrokovou míru ve výši 60 %, jež podstatně (téměř 4 násobně) přesahuje horní hranici obvyklé úrokové míry. Obdobně judikoval Nejvyšší soud ve věci 21 Cdo 1484/2004, kde uvedl, že v rozporu s dobrými mravy je výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době její sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěru nebo půjček. Ve věci 21 Cdo 5254/2016 Nejvyšší soud shledal nemravnou úrokovou sazbu ve výši 66 % ročně. V projednávané věci však k nemravné úrokové sazbě přistupuje ještě nemravná výše sjednané smluvní pokuty, pro spotřebitele nepřezkoumatelná„ efektivní“ úroková sazba a další podmínky, zejména přirůstání úroků k jistině, v důsledku, které je požadováno po žalovaném zaplatit tak vysokou částku. Smluvní pokuty byly sjednány jednak za prodlení s každou splátkou a dále ve výši 0,25 % denně v případě zesplatnění úvěru. To je opět za hranicí mravného ujednání smluvní pokuty, viz. např. judikatura Nejvyššího soudu ve věci 33 Odo 890/2002 nebo 33 Cdo 4986/2009. S ohledem na výše uvedené soud posoudil doloženou úvěrovou smlouvu jako absolutně neplatnou, žalovaný se tedy vyplacením jistiny pouze bezdůvodně obohatil o 40 000 Kč. Žalobkyni však zaplatil pouze 13 399,99 Kč, zbylou částku mu proto soud uložil k zaplacení, spolu se zákonným úrokem z prodlení, běžícím z postupně klesajících částek po zaplacení každé (nepravidelné) splátky. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., za situace, kdy převážně úspěšný žalovaný náhradu nákladů řízení nepožadoval.