5 C 185/2022-19 — Okresní soud v Rokycanech

Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 35 000 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 864,17 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 2 116,70 Kč, úrokem z prodlení z částky 20 000 Kč od 8. 1. 2020 do zaplacení ve výší 8,5 % ročně, s úrokem ve výši 20,82 % ročně z částky 20 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, dále částku 29 975 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 787,17 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 2 275,38 Kč, úrokem z prodlení z částky 23 313,96 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení ve výší 8,5 % ročně, s úrokem ve výši 24,57 % ročně z částky 23 313,96 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdkyně žalobce – [právnická osoba] se žalovaným uzavřeli dvě smlouvy, a to dne 14. 5. 2020 uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 20 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 4 000 Kč, poplatkem za administrativní činnosti ve výši 4 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč uhradit v 60 týdenních splátkách po 600 Kč a dne 21. 1. 2020 uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 25 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 5 000 Kč, poplatkem za administrativní činnosti ve výši 5 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 10 000 Kč uhradit v 60 týdenních splátkách po 750 Kč. Žalovaný na první smlouvu uhradil pouze 1 000 Kč a na druhou smlouvu 15 025 Kč. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: z doložených smluv o úvěru soud zjistil, že skutková tvrzení jsou shodná s tvrzením žalobce. RPSN u sjednaného úvěru činí u obou smluv 206,15 %. Ze smluvních podmínek smlouvy o úvěru se podává, že zákazník se zavazuje platit splátky v hotovosti k rukám oprávněného zástupce právního předchůdce žalobkyně, a to v místě bydliště zákazníka. Nárok z výše uvedené smlouvy přešel na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Ve věci 20 Cdo 2897/2017 Nejvyšší soud ČR judikoval, že běžný klient úvěrové společnosti nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou. Tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat. Soud konstatuje, že stejný závěr platí i pro zápůjčku. Soud došel k právnímu názoru, že výše uvedené smlouvy o úvěru jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Jedná se o právní zhodnocení, proto bylo možné rozhodnout bez jednání, když účastníci s tímto postupem projevili souhlas. Z doložených smluv totiž soud zjistil, že žalovanému bylo poskytnuto 20 000 Kč a 25 000 Kč a spolu se všemi poplatky byl povinen ve lhůtě cca jednoho roku uhradit téměř dvojnásobek (navýšení činí 16 000 Kč a 20 000 Kč), tomu odpovídá RPSN ve výši přes 206 %. Soud konstatuje, že z doložených smluv je zřejmé, že žalovaný neměl jinou možnost, než zvolit hotovostní výběr splátek v místě jeho bydliště, smlouvy nemají na výběr jinou možnost splácení než v hotovosti v bydlišti žalovaného, tedy např. volbu obvyklé bezhotovostní platby. Všechny výše uvedené poplatky spojené s úvěrem jsou spolu se sjednaným úrokem odměnou za poskytnutí úvěru, tedy faktickým úrokem. Ujednání o takovém navýšení má soud za odporující dobrým mravům a tedy neplatné dle shora uvedeného ustanovení občanského zákoníku, platného od 1. 1. 2014. Ačkoli si je soud vědom, že každé sjednání zápůjčky či úvěru představuje pro věřitele určité fixní náklady, které musí být následně zahrnuty do jeho jednotlivých splátek, neospravedlňuje tato skutečnost dle názoru soudu stranami sjednané navýšení (a tomu odpovídající sazbu ročních procentních nákladů) uvedeného úvěru, které je zcela nemravné a pro dlužníka likvidační. Uvedená výše této sazby dlužníka v drtivé většině případů nutně vrhá do ještě větší finanční tísně, než ve které se nalézal před tím, než mu úvěr byl poskytnut, a úvěr tak jeho finanční situaci nejenže neřeší, ale naopak zhoršuje. Dle judikatury Nejvyššího soudu jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Jestliže v daném období se úroková sazba nákladů u bankovních institucí pohybovala v rozmezí cca 8,00- 10,00 % za jeden rok (dle statistických údajů [obec] národní banky), tak pokud by soud připustil, že při nebankovní zápůjčce a objemu poskytnutých finančních prostředků se může jevit přiměřenou sazba cca 3 x vyšší než ta, která je poskytována bankami, s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl požadavkům banky na svoji bonitu, je možné jako ještě případně přiměřenou hodnotit sazbou ve výši okolo 30 % za jeden rok. Žalobkyně však požadovala cca trojnásobek a z tohoto pohledu se výše faktického úroku poskytnuté zápůjčky jeví jako nepřiměřená (nemravná). Dle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě dospěl soud k závěru, že ujednání o všech poplatcích s ohledem na formulaci a podobu celé smlouvy nelze oddělit od ostatního obsahu, a je třeba proto mít za to, že neplatnou je celá smlouva. Závěr o neplatnosti celé smlouvy ještě podtrhuje sjednaná smluvní pokuta ve výši 0,1% denně, která ještě zhoršuje postavení dlužníka. Dle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný obdržel částku 35 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně vrátil 16 025 Kč. Proto soud vyhověl žalobě pouze v části nevrácené jistiny se zákonným úrokem z prodlení a ve zbylé části žalobu zamítl. O nákladech řízení soud rozhodl v § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy žalovaný, který měl převážný úspěch ve věci, náhradu nákladů nepožadoval.