5 C 234/2022-19 — Okresní soud v Rokycanech

Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit částku 11 300 Kč s odůvodněním, že účastníci dne 11. 10. 2022 uzavřeli dohodu o narovnání, jejímž předmětem je dluh žalované z úvěrové smlouvy ze dne 22. 10. 2021, a to splacením jistiny půjčky 300 Kč, úrok 96 Kč, poplatek za poskytnutí půjčky 3 204 Kč, smluvní pokuta 5 000 Kč, to vše se žalovaná zavázala uhradit v měsíčních splátkách po 1 130 Kč. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Z doložené dohody o narovnání soud zjistil, že žalovaná se zavázala výše uvedené složky dluhu ze smlouvy o spotřebitelském úvěru. S úvěrové smlouvy ze dne 22. 10. 2021 soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 3 000 Kč se sjednanou úrokovou sazbou 39 %, kromě toho byla žalovaná povinna uhradit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 204 Kč (v případě v časného splacení jen 744 Kč), splatnost závazku činila 30 dní. RPSN činila 832 %, respektive v případě včasného splacení 1 916 %. Kromě toho byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky v prodlení a dále smluvní pokuta ve výši 15 % z jistiny za každé porušení smluvní podmínek. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Z žalobkyní předložených listinných důkazů soud má za prokázané, že mezi ní a žalovanou byla smlouva o úvěru, na základě které byla žalované za úplatu v celkové výši 744 Kč (v případě včasného splacení) nebo 3 204 Kč poskytnuta částka 3 000 Kč, se splatností 30 dnů. Tento dluh byl předmětem dohody o narovnání. Veškeré platby, které je v případě spotřebitelského úvěru možné po dlužníkovi požadovat v souvislosti s prodlením spotřebitele, upravuje § 122 zákona č. 256/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, nazvaný„ Omezení plateb souvisejících s prodlením spotřebitele“. Ten v odst. 1 stanoví, že věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. Dle odst. 2 je uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč. Dle odst. 3 souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč. Dle odst. 4 u dluhu ze spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, vzniká věřiteli právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší. Každý poskytovatel spotřebitelského úvěru je kromě jistiny oprávněn požadovat ke splacení sjednaný poplatek (jehož výše však musí obstát korektivem dobrých mravů dle 580 odst. 1 o.z.), dále náhradu prokázané výše nákladů účelně vynaložených na uplatnění (pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu), dále sjednaný úrok (omezený v § 122 odst. 4 tohoto zákona) a platby v důsledku prodlení maximálně do výše poloviny jistiny. V projednávané smlouvě byl v čl. 4 sjednán poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 204 Kč, v případě včasné úhrady dluhu je poplatek„ po slevě“ 744 Kč. Rozdíl mezi těmito částkami je nepochybně platba související s prodlením spotřebitele, která výrazně převyšuje polovinu výše spotřebitelského úvěru, kromě toho žalobkyně požaduje ještě další sjednanou smluvní pokutu. Soud došel k právnímu názoru, že doložená smlouva o úvěru je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy, z toho důvodu nemohla být ani předmět o narovnání. Jedná se o právní zhodnocení, proto bylo možné rozhodnout bez jednání, když účastníci s tímto postupem projevili souhlas. Z doložené smlouvy totiž soud zjistil, že žalované bylo poskytnuto 3 000 Kč které se žalovaná zavázala splatit spolu z výše uvedenými poplatky. Ačkoli si je soud vědom, že každé sjednání zápůjčky či úvěru představuje pro věřitele určité fixní náklady, které musí být následně zahrnuty do jeho jednotlivých splátek, neospravedlňuje tato skutečnost dle názoru soudu stranami sjednané navýšení (a tomu odpovídající sazbu ročních procentních nákladů) uvedené zápůjčky, která je zcela nemravná a pro dlužníka likvidační. Uvedená výše této sazby dlužníka v drtivé většině případů nutně vrhá do ještě větší finanční tísně, než ve které se nalézal před tím, než mu zápůjčka byla poskytnuta, a zápůjčka tak jeho finanční situaci nejenže neřeší, ale naopak zhoršuje. To potvrzuje skutečnost, že cca 1/3 zapůjčených peněz byla použita na splacení předchozí zápůjčky. Dle judikatury Nejvyššího soudu jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Jestliže v daném období se úroková sazba nákladů u bankovních institucí pohybovala v rozmezí cca 8,00- 10,00 % za jeden rok (dle statistických údajů [obec] národní banky), tak pokud by soud připustil, že při nebankovní zápůjčce a objemu poskytnutých finančních prostředků se může jevit přiměřenou sazba cca 3 x vyšší než ta, která je poskytována bankami, s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl požadavkům banky na svoji bonitu, je možné jako ještě případně přiměřenou hodnotit sazbou ve výši okolo 30 % za jeden rok. Žalobkyně však požadovala více než desetinásobek a z tohoto pohledu se výše faktického úroku poskytnutého úvěru jeví jako nepřiměřená (nemravná). Dle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě dospěl soud k závěru, že ujednání o všech poplatcích s ohledem na formulaci a podobu celé smlouvy nelze oddělit od ostatního obsahu, a je třeba proto mít za to, že neplatnou je celá smlouva. Závěr o neplatnosti celé smlouvy ještě podtrhuje sjednaná smluvní pokuta, která ještě zhoršuje postavení dlužníka. Dle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná obdržela částku 3 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně nevrátila ničeho. Soud proto žalobě vyhověl pouze co do požadavku vrácení neuhrazené jistiny a ve zbylé části žalobu zamítl. O nákladech řízení soud rozhodl v § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy žalovaná, která měla plný úspěch ve věci, náhradu nákladů nepožadovala.