8 C 119/2022-20 — Okresní soud v Rokycanech

1. Žalobce se žalobou ze dne 25.2.2022 domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu částku 6 000 Kč s příslušenstvím, které představoval zákonný úrok z prodlení a kapitalizovaný úrok ve výši 15 780 Kč za období od 2.7.2015 do zaplacení a náhradu nákladů řízení. Žalobu odůvodnil tím, že mezi právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], a žalovaným byla dne 2. 5. 2007 uzavřena smlouva o půjčce [číslo] na základě které byly žalovanému v den uzavření smlouvy v hotovosti poskytnuty finanční prostředky ve výši 12 000 Kč. V souvislosti s poskytnutím půjčky se žalovaný zavázal uhradit souhrnný poplatek ve výši 7 680 Kč. Půjčka měla být splacena v 40 pravidelných týdenních splátkách po 492 Kč. Žalovaný však splátky řádně a včas nehradil, když na svůj dluh uhradil pouze částku 13 680 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 byla pohledávka postoupena přechodnému věřiteli, [právnická osoba] S. á.r.l., a smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24.8.2018 byla pohledávka postoupena na žalobce, o čemž byl žalovaný informován přípisem ze dne 12.9.2018. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud v této věci postupoval v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a k projednání věci samé nenařídil jednání, neboť tuto bylo možné rozhodnout jen na základě žalobcem předložených listinných důkazů a tento s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasil již v podaném návrhu. Žalovaný se v rámci lhůty stanovené soudem ve výzvě doručené jí do vlastních rukou v tomto směru nevyjádřil, ačkoliv byla poučena o tom, že pokud tak neučiní, soud bude předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí (ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř.) 4. Z listinných důkazů soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO], na základě smlouvy č [číslo] ze dne 2.5.2007, půjčil jako věřitel žalovanému jako dlužníkovi částku 12 000 Kč a žalovaný se zavázal ji vrátit společně se souhrnným poplatkem ve výši 7 680 Kč, v 40 pravidelných týdenních splátkách po 492 Kč, doba splatnosti byla stanovena na 6. 2 2008. Ze Smluvních podmínek Smlouvy o půjčce bylo zjištěno, že PRSN poskytnuté půjčky činila 294,1 % ročně. Z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nevyvrátil, bylo zjištěno, že žalovaný na svůj dluh uhradil částku 13 680 Kč. Aktivní legitimace žalobkyně byla prokázána smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19.6.2015 a ze dne 24.8.2018. Z internetového portálu [webová adresa] bylo zjištěno, že výše úrokových sazeb na spotřebitelské úvěry byla v roce 2007 zpravidla ve výši 13- 14% ročně. 5. Právní vztah mezi účastníky vznikl na základě smlouvy z roku 2007. Jelikož dne 1.1.2014 nabyl účinnosti nový občanský zákoník, zkoumal soud, dle jakého právního předpisu bude ve věci postupovat. Podle § 3028, odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle odstavce třetího, není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. K takové dohodě mezi účastníky zjevně nedošlo. 6. Dle § 657 občanského zákoníku platného do 31.12.2013, smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Dle § 658 lze při půjčce peněžité dohodnout úroky. 7. Dle § 39 občanského zákoníku platného do 31.12.2013 je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. 8. Ze shora uvedených listinných důkazů soud nemá za prokázané, že by mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o půjčce. Z předmětné smlouvy bylo zjištěno, že žalovanému byla za úplatu v celkové výši 7 680 Kč poskytnuta částka 12 000 Kč se splatností 40 týdnů. Náklady na půjčku tak celkem činí více než polovinu poskytnutých finančních prostředků při celkové době splácení nepřesahující jeden rok. Roční procentní sazba nákladů takovéto půjčky, dle smluvních podmínek smlouvy o půjčce, které však žalovaný nepodepsal, činí 294,1 %. Takové ujednání má soud za odporující dobrým mravům a tedy neplatné dle shora uvedeného ustanovení občanského zákoníku, platného do 31.12.2013. Souhrnné poplatky soud posoudil jako kapitalizovaný úrok. Ačkoli občanský zákoník ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat úroky, nelze z toho dovozovat, že by jejich výše závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o půjčce a nepodléhala žádnému omezení. I zde se uplatnilo ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku platného do 31.12.2013, podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. 9. V souladu s dobrými mravy při sjednávání úroku přitom postupuje ten věřitel, který bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník, se spokojí s přiměřenou výší úplaty za poskytnuté peněžité prostředky a zhodnotí je běžným způsobem. Není pochyb o tom, že obecně byly a jsou peněžní prostředky poskytovány za úplatu. Je standardním postupem, že tato úplata je vyjadřována úroky se stanovenou roční úrokovou mírou. V přezkoumávané věci souhrnný poplatek byl sjednán ve výši výrazně přesahující obvyklou úrokovou míru, za kterou byly v daném období bankami poskytovány úvěry a půjčky. Z obsahu spisu je zřejmé, že účastníci uzavřeli smlouvu o půjčce jako smlouvu spotřebitelskou. Smlouva spotřebitelská musí být zkoumána s ohledem na ochranu spotřebitele a rozhodovací praxi soudů vyšších stupňů. Dle judikatury Nejvyššího soudu jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje při uzavření smlouvy o půjčce přiměřený úrok (např. R NS sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Jestliže v daném období se roční procentní sazba nákladů úvěrů poskytovaných bankami na spotřebu pohybovala v rozmezí 13% - 14% za jeden rok, takže pokud by soud připustil, že při nebankovní půjčce se může jevit přiměřenou i úroková sazba vyšší než ta, která je poskytována bankami, s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl požadavkům banky na svoji bonitu, je možné jako ještě případně přiměřenou roční procentní sazbu nákladů hodnotit sazbu ve výši okolo 50 % za jeden rok. Soud v daném případě nezjistil žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možné takto vysokou sazbu úroků akceptovat. Ujednání o roční procentní sazbě nákladů, mající v daném případě svůj základ právě v ujednání o úrocích/souhrnném poplatku, pak nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť právní předchůdce žalobce by zcela jistě zápůjčku bez ujednání o úrocích neposkytl. S ohledem na provedená skutková zjištění soud dospěl k závěru, že ohledně souhrnného poplatku šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a protože jde o ujednání neoddělitelné od zbytku smlouvy, má smlouvu za neplatnou jako celek. 10. Vztah účastníků následně posoudil podle obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení dle § 451 a násl. občanského zákoníku, platného do 31.12.2013. Předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč a žalovaný tuto skutečnost nijak nezpochybnil. Z provedeného dokazování vyplynulo že žalovaný uhradil před postoupením pohledávky částku 13 680 Kč, tedy částku vyšší, než mu byla poskytnuta. Proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 11. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o.s.ř.”). Protože však v řízení zcela úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku, tedy jejich náhradu žádnému z účastníků nepřiznal.