8 C 169/2022-17 — Okresní soud v Rokycanech

Žalobkyně se žalobou ze dne 19. 5. 2022 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku 76 401 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], uzavřela s žalovanou dvě úvěrové smlouvy, první ze dne 16. 9. 2019 [číslo] na jejímž základě byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 18 000 Kč, které se zavázala vrátit spolu s úrokem ve výši 3 600 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 3 600 Kč a odměnou za hotovostní inkaso ve výši 7 200 Kč formou 60 týdenních splátek po 540 Kč. Žalovaná na pohledávku za celou dobu trvání smluvního vztahu uhradila pouze částku 27 310 Kč, dlužná částka pak sestává z jistiny ve výši 3 958,89 Kč a dlužné části poplatku za hotovostní inkaso ve výši 1 131,11 Kč. Dne 28. 2. 2020 uzavřel právní předchůdce žalobkyně s žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované částku 42 000 Kč, kterou se žalovaná ve smlouvě zavázala spolu s úrokem za dobu řádného splácení ve výši 7 140 Kč s úrokovou sazbou 20,74 % ročně, odměnou za administrativní činnost ve výši 8 400 Kč a odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 23 940 Kč, splácet formou 80 týdenních splátek po 1 019 Kč. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádě a včas, uhradila pouze částku 10 169 Kč. Žalovaná částka sestává z jistiny ve výši 42 000 Kč, dlužné části poplatku za administrativní činnost ve výši 8 363,50 Kč a dlužné části poplatku za hotovostní inkaso ve výši 20 947,50 Kč Smlouvou ze dne 7. 1. 2022 byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], a žalovanou byly uzavřeny dvě smlouvy o úvěru, první dne 16. 9. 2019, na jejímž základě byly žalované poskytnuty finanční prostředky v částce 18 000 Kč, které se zavázala vrátit s úrokem ve výši 3 600 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 3 600 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso ve výši 7 200 Kč, celkem tedy částku 32 400 Kč, v 60 týdenních splátkách po 540 Kč. Na základě smlouvy ze dne 28. 2. 2020 byla žalované poskytnuta v hotovosti částka 42 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala uhradit úrok ve výši 7 140 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 8 400 Kč a poplatek za hotovostní režim splátek ve výši 23 940 Kč, celkem se tak zavázala uhradit částku 81 480 Kč, a to ve formě 80 týdenních splátek po 1 019 Kč. Nedílnou součástí smluv byly smluvní podmínky uvedené na zadní straně formuláře. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a z oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že pohledávka byla postoupena žalobkyni, o čemž byla žalovaná informována oznámením datovaným dne 3. 2. 2022, když toto jí bylo doručeno na základě dodejky o podání ze dne 4. 2. 2022. Z předžalobní upomínky soud zjistil, že žalovaná byla vyzývána k úhradě dlužné částky dopisem ze dne 14. 4. 2022, kdy z dodejky české pošty bylo prokázáno, že dne 19. 4. 2022 byla výzva zaslána s tím, že žalovaná byla vyzývána k plnění nejpozději do 13. 5. 2022. Z tvrzení žalobkyně má soud za prokázané, že žalovaná v souvislosti s poskytnutými úvěry uhradila na první z nich částku 27 310 Kč a na druhý z nich částku 10 169 Kč. Bylo případně na žalované, aby prokázala opak, ale nestalo se tak. Aktivní legitimace žalobkyně byla prokázána smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7.1.2022. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Po zhodnocení shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, ale toliko z části, neboť shledal shora uvedené smlouvy o úvěru za neplatné. Závěr o neplatnosti smluv soud dovozuje z ujednání o výši úroků, kdy žalovaná měla v případě prvního poskytnutého úvěru vedle poskytnuté jistiny ve výši 42 000 Kč uhradit dále částku 39 480 Kč, a v případě druhého poskytnutého úvěru vedle jistiny ve výši 18 000 Kč uhradit částku 14 400 Kč. Tento poplatek je sice ve smlouvách rozdělen na tři části (poplatek za úrok, administrativní činnost a hotovostní inkaso), nic to ale nemění na tom, že právní předchůdce žalobkyně je osobou, která se v rámci svého podnikání zabývá poskytováním spotřebitelských úvěrů a těžko by bez odpovídajícího úroku s žalovaným smlouvu uzavřel. Poplatek tak představuje skrytý úrok a nikoli platbu za služby, i když toto zdání se snažil navodit právní předchůdce žalobkyně. Takto požadovaný nárok zastírá další úročení peněz vedle již sjednaných úroků a slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. Soudu je z úřední činnosti známo, že např. výše poplatku za hotovostní inkaso splátek se odvíjí zejména od výše poskytovaného úvěru, a jen okrajově je zohledňován rovněž počet splátek, ačkoli právě náklady s jejich výběrem by měl tento poplatek krýt. S ohledem na shora uvedené skutečnosti tak soud považuje celý nárok z titulu poplatku jako ujednání o úrocích. Toto však ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 80 %, respektive 94,1 % a jedná se tak dle ustanovení § 588 občanského zákoníku (dále jen o. z.) o ujednání neplatné pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Soud v souvislosti s tímto odkazuje na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kdy s poukazem na citované rozhodnutí lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Soud zjišťoval průměrnou výši úrokových sazeb v korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v roce 2019 a 2020 činila cca 9 % ročně. Soud v daném případě nezjistil žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možné takto vysokou sazbu úroků akceptovat. Ujednání o úrocích pak nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť právní předchůdce žalobce by zcela jistě zápůjčku bez ujednání o úrocích neposkytl, kdy se navíc jednalo o adhezní smlouvu (formulářovou), která neumožňuje, aby byla jakýmkoli způsobem měněna na základě dohody stran oproti již předvyplněnému formuláři. Vzhledem k výše uvedenému, kdy je nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nutno jako na nemravnou nahlížet na smlouvu jako celek. Ostatně ke stejnému závěru dospěl opakovaně i Krajský soud v Plzni (viz například rozsudek tohoto ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. 25 Co 183/2017). S ohledem na shora uvedené závěry má tak žalobkyně právo na vrácení půjčené jistiny s přihlédnutím k již uhrazeným platbám. Z hlediska právního posouzení se jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, když dle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaná se tak poskytnutím peněžité hotovosti obohatila o částku 18 000 Kč a 42 000 Kč. Po provedeném dokazování vyplynulo, že žalovaná před postoupením pohledávky uhradila první ze zmíněných částek v plné výši, na částku 42 000 Kč pak uhradila 10 169 Kč (k tomu viz výše). Ze shora uvedených důvodů soud uložil žalované, aby zbytek bezdůvodného obohacení ve výši 31 831 Kč žalobkyni uhradila. Jelikož se žalovaná dostala do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, soud mu taktéž uložil povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku s tím, že počátek prodlení žalované s vrácením bezdůvodného obohacení soud váže k výzvě žalobkyně k vrácení finančních prostředků oznámením o postoupení pohledávky ze dne 3. 2. 2022, když z předloženého podacího lístku bylo zjištěno, že tato listina byla podána k poštovní přepravě dne 4. 2. 2022. Dle § 573 občanského zákoníku se oznámení dostalo do sféry žalované dne 9. 2. 2022 a do 10 dne od tohoto data měla žalovaná žalobkyni vrátit peněžní prostředky, tedy do 21. 2. 2022. Jelikož tak neučinila, dostala se od 22. 2. 2022 do prodlení s plněním svého závazku. Od tohoto data byl též soudem přiznán zákonný úrok z prodlení. Lhůta k plnění v tomto případě byla určena třídenní obecná dle ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když k určení lhůty