11 C 81/2023-50 — Okresní soud v Rokycanech

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 27 751,41 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku tohoto rozsudku. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 12. 1. 2004 Smlouvu o poskytování bankovních produktů a služeb [číslo] kterou se původní věřitel ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) zavázal vést pro žalovaného běžný účet se službou [anonymizováno], na jejímž základě mohl žalovaný běžný účet přečerpat, tj. mohl z běžného účtu čerpat úvěr. Žalovaný se zavázal dosahovat příjmu na účtu ve výši alespoň 50 % povoleného úvěrového limitu. Žalovaný ovšem své povinnosti opakovaně porušoval, právní předchůdce žalobkyně tedy z tohoto důvodu přistoupil ke zesplatnění své pohledávky ke dni 10. 8. 2021. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud účastníky, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) vyjádřili k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se účastníci k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemají námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, žalovaný se k této výzvě nevyjádřil, ačkoliv mu byly žaloba a výzva doručeny na adresu pro doručování ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř., proto soud rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise. Ze Smlouvy o poskytování bankovních produktů a služeb [číslo] ze dne 12. 1. 2004 a Žádosti o povolení debetního zůstatku Flexikredit ze dne 19. 12. 2006 soud zjistil, že jejich obsahem je závazek původního věřitele jakožto bankovního ústavu poskytnout žalovanému běžný účet s možností přečerpání běžného účtu, tj. čerpání z běžného účtu úvěr, a to až do výše úvěrového rámce 20 000 Kč. Podle bodu 18 Základních produktových podmínek spotřebitelského kontokorentního úvěru právního předchůdce žalobkyně se žalovaný zavázal, že souhrn částek připsaný za každý kalendářní měsíc dosáhne minimálně sjednané výše. Výpisem z běžného účtu právní předchůdkyně žalobkyně doložila, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 24 165,99 Kč dne 6. 4. 2021. Ze sazebníku poplatků právního předchůdce žalobkyně vyplývá nárok na částku 1 800 Kč jako poplatku za prohlášení úvěru za splatný a poplatku za odeslání upomínky k úhradě dluhu. Předepsané poplatky jsou patrné z předložené platební historie. Výzvou ze dne 12. 8. 2021 sdělil právní předchůdce žalobkyně žalovanému zesplatnění dlužné částky ke dni 10. 8. 2021 a vyzval jej k úhradě ve stanoveném termínu. Pokud se jedná o úrok ve výši 29 % ročně z jistiny plynoucí ode dne následného po dni zesplatnění, je jeho oprávněnost doložena Dispozicemi ke smlouvě o poskytování bankovních produktů a služeb uzavřené mezi bankou a klientem dne 5. 4. 2005, konkrétně z jejich odstavce Flexikredit. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Na základě výše uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že mezi původním věřitelem a žalovaným byla řádně uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 o. z. Na základě této smlouvy poskytl původní věřitel žalovanému úvěrový rámec ve výši 20 000 Kč na běžném účtu, žalovaný se však dostal se splácením aktuálně čerpaného úvěru do prodlení. Proto původní věřitel využil svého práva vyplývajícího z příslušného ustanovení obchodních podmínek, kterými byl žalovaný podle předmětné smlouvy vázán a žádal zaplacení celé dlužné částky včetně sjednaných úroků a poplatků. Protože pohledávka byla postoupena v souladu s §§ 1879 a n. občanského zákoníku, dospěl soud k závěru, že původní věřitel postoupil pohledávku žalobkyni, což zakládá aktivní legitimaci k vedení sporu. Protože se žalobkyni podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku, tedy vyhověl žalobě jak co do žalované částky, tak i co do úroku z prodlení z této částky uplatněného v souladu s § 1970 o. z., dle kterého má věřitel právo požadovat vedle plnění i úroky z prodlení ve výši specifikované ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně uplatnila úroky z prodlení v souladu s tímto ustanovením ode dne následujícího po datu splatnosti závazku žalovaného. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 047 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 111 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 27 751,41 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze čtyř úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 600 Kč ve výši 336 Kč.