13 C 168/2023-15 — Okresní soud v Rokycanech

1. Rozsudek obsahuje zkrácené odůvodnění dle § 157 odst. 4 o. s. ř. 2. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení žalované částky spolu s příslušenstvím s tím, že žalovanému poskytla dne 16. 11. 2022 spotřebitelský úvěr ve výši 3 000 Kč za úrokovou sazbu ve výši 39 % ročně, který se žalovaný zavázal splatit ve lhůtě do 7 dnů, a to spolu s jednorázovým poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 188 Kč. Žalovaný však na svůj dluh ničeho neuhradil. Totožnost dlužníka byla ověřena pomocí ověřovací platby ve výši 1 Kč, kterou dlužník zaslal ze svého bankovního účtu a poskytnutou kopií občanského průkazu. Dále žalobkyně po žalovaném požadovala uhrazení smluvní pokuty ve výši 177 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 4 871 Kč. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud proto při rozhodování vycházel z tvrzení žalobkyně a z důkazů, které označila k prokázání svých tvrzení. 4. Jelikož účastníci řízení souhlasili, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, soud ústní jednání ve věci nenařídil, neboť má zato, že věc bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů (§ 115a o. s. ř., § 101 odst. 4 o. s. ř.). 5. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Žalobkyně uzavřela se žalovaným Smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě mu dne 16. 11. 2022 poskytla úvěr ve výši 3 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit do 7 dnů od jeho poskytnutí spolu se sjednaným úrokem ve výši 39 % ročně a jednorázovým poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 188 Kč. Roční procentní sazba nákladů poskytnutého úvěru pak byla ve smlouvě vyjádřena číselným údajem a k okamžiku uzavření smlouvy činila 3 305 %. Pro případ prodlení sjednali účastníci smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení, maximálně ve výši ½ jistiny úvěru. V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný na svůj dluh cokoli uhradil, ačkoli jej žalobkyně k uhrazení dluhu opakovaně vyzývala. 6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 8. Podle § 547 občanského zákoníku právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům a zákonu. 9. Ze shora uvedených listinných důkazů soud nemá za prokázané, že by mezi žalobkyní a žalovanou byla platně uzavřena smlouva o úvěru. Z předmětné smlouvy bylo zjištěno, že úrok z úvěru byl sjednán ve výši 39 % ročně a roční procentní sazba nákladů na poskytnutý úvěr představuje minimálně 3 305 %. Takové ujednání má však soud za odporující dobrým mravům a tedy neplatné dle shora uvedeného ustanovení občanského zákoníku. Ačkoli občanský zákoník ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při úvěru sjednat úroky či poplatky za jeho sjednání, nelze z toho dovozovat, že by jejich výše závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o úvěru a nepodléhala žádnému omezení. V souladu s dobrými mravy při sjednávání úroku přitom postupuje ten věřitel, který bez ohledu na to, v jaké situaci se dlužník nachází, se spokojí s přiměřenou výší úplaty za poskytnuté peněžité prostředky a zhodnotí je běžným způsobem. Není pochyb o tom, že obecně byly a jsou peněžní prostředky poskytovány za úplatu. Je standardním postupem, že tato úplata je vyjadřována úroky se stanovenou roční úrokovou mírou. Soud v daném případě přihlédl při hodnocení smluvních podmínek ke skutečnosti, že se jednalo o půjčku krátkodobou, s termínem vrácení do sedmi dnů, pouze okrajově, když již z obsahu samotné smlouvy vyplývalo, že žalobkyně předpokládala možné prodlužování termínu vrácení poskytnutých finančních prostředků, přičemž toto prodlužování bylo spojeno s dalšími výraznými finančními náklady. Nebyl tedy důvod nesjednat delší dobu splatnosti rovnou, přičemž v takovém případě by smluvní podmínky nemusely být pro úvěrovaného tak zjevně nepřiměřené. Z obsahu spisu je zároveň zřejmé, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru jako smlouvu spotřebitelskou. Smlouva spotřebitelská musí být zkoumána s ohledem na ochranu spotřebitele a rozhodovací praxi soudů vyšších stupňů. Dle judikatury Nejvyššího soudu jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje při uzavření smlouvy o půjčce přiměřený úrok (např. R NS sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Jestliže v daném období se úroková sazba u bankovních ústavů pohybovala okolo 9,6 % za jeden rok a jejich roční procentní sazba nákladů na spotřebitelské úvěry ve výši okolo 10 % (srovnej na [webová adresa]), tak i pokud by soud připustil, že při krátkodobé nebankovní půjčce se může jevit přiměřenou i úroková sazba 3x vyšší než ta, která je poskytována bankami, s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl požadavkům banky na svoji bonitu, je možné jako ještě případně přiměřený úrok hodnotit úrokovou sazbou ve výši do 29 % za jeden rok. Z tohoto pohledu se sjednané podmínky úvěru jeví jako naprosto nepřiměřené (nemravné). S ohledem na provedená skutková zjištění soud dospěl k závěru, že ohledně úroku i roční procentní sazby nákladů na úvěr šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy a dospěl k závěru, že uzavřená smlouva je neplatná. 10. Vztah účastníků soud následně posoudil podle obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení dle § 2991 a násl. občanského zákoníku. Žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 3 000 Kč a žalovaný tuto skutečnost nijak nezpochybnil. Od následujícího dne měl pak poskytovatel peněžních prostředků právo tyto peněžní prostředky požadovat zpět. Žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil a soud proto rozhodl tak, že mu uložil zaplatit žalobkyni nesplacenou částku, a to včetně zákonného úroku z prodlení z této částky uplatněného v souladu s § 1970 občanského zákoníku, dle kterého má věřitel právo požadovat vedle plnění i úroky z prodlení ve výši specifikované ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., jdoucího od 20. 1. 2023 do zaplacení. Splatnost dluhu soud určil podle ustanovení § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, dle kterého neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Žalobkyně prokázala, že žalovaného vyzvala k vrácení přenechaných peněz (včetně všech nákladů, poplatků a sankcí, k jejichž úhradě však žalobkyni nesvědčil právní důvod) dopisem ze dne 12. 1. 2023, který byl odeslán téhož dne. Dle § 573 o. z. se má za to, že dopis je doručen třetí pracovní den po odeslání. V dopise byla žalovanému k zaplacení dluhu poskytnuta lhůta do 19. 1. 2023, žalovaný tak byl povinen vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení nejpozději do uvedeného dne. Protože však žalovaný svou povinnost nesplnil, dostal se následujícího dne do prodlení. Lhůtu k plnění soud určil třídenní podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. 11. Pokud jde o úroky, náklady spojené s uplatněním pohledávky, poplatek za sjednání úvěru a smluvní pokutu, nezbylo, než s ohledem na uvedenou právní argumentaci, žalobu zamítnout. 12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o.s.ř.”) tak, že žádnému z účastníků jejich náhradu nepřiznal, neboť žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná a v případě žalovaného nebylo zjištěno, že by mu náklady řízení vznikly.