13 C 254/2023-16 — Okresní soud v Rokycanech

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 17. 4. 2023 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 14 000 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný se žalobkyní uzavřeli dne 25. 11. 2021 smlouvu o úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 10 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s částkou 8 180 Kč formou týdenních splátek po 303 Kč. Žalovaný však úvěr řádně nehradil, když zaplatil pouze částku 4 180 Kč. Žalobkyně dále požadovala úrok z prodlení, kdy počátek prodlení stanovila dle doby předepsané splatnosti smlouvy, tedy dnem 20. 1. 2023. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 25. 11. 2021 bylo zjištěno, že účastníci uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 10 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splácet formou 60 týdenních plátek po 303 Kč, a to spolu s úrokem ve výši 1 980 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 3 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 200 Kč. Z předloženého výpisu a z tvrzení žalobkyně má soud za prokázané, že žalovaný na dlužnou částku uhradil 4 180 Kč. Žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky dopisem ze dne 12. 12. 2022, který byl dle podacího archu téhož dne odeslán. 5. Po zhodnocení shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, ale toliko z části, neboť shledal shora uvedenou úvěrovou smlouvu neplatnou. Závěr o neplatnosti této smlouvy soud dovozuje z ujednání o výši úroků, kdy žalovaný měl vedle poskytnuté jistiny ve výši 10 000 Kč uhradit dále částku 8 180 Kč, označenou jako poplatek. Tento je sice ve smlouvě rozdělen na tři části (poplatek za úrok, administrativní činnost a hotovostní inkaso), nic to ale nemění na tom, že žalobkyně je osobou, která se v rámci svého podnikání zabývá poskytováním spotřebitelských úvěrů a těžko by bez odpovídajícího úroku se žalovaným smlouvu uzavřela. Poplatek tak představuje skrytý úrok a nikoli platbu za služby, i když toto zdání se snažila žalobkyně navodit. Takto požadovaný nárok zastírá další úročení peněz vedle již sjednaných úroků a slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. Toto je také patrné z té skutečnosti, že ač žalovaný neuhradil větší část splátek, poplatek za hotovostní inkaso je žalobkyní požadován v celé výši, tedy i za inkaso splátek, které vůbec neproběhlo a žalobkyně tak s těmito neměla vůbec žádné náklady. S ohledem na shora uvedené skutečnosti tak soud považuje celý nárok z titulu poplatku jako ujednání o úrocích. Toto však ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 81,8 % a jedná se tak dle ustanovení § 588 občanského zákoníku (dále jen o. z.) o ujednání neplatné pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Soud v souvislosti s tímto odkazuje na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kdy s poukazem na citované rozhodnutí lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Soud zjišťoval průměrnou výši úrokových sazeb korunových spotřebitelských úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v roce 2021 činila cca 8 % ročně. Soud v daném případě nezjistil žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možné takto vysokou sazbu úroků akceptovat. Ujednání o úrocích pak nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť žalobkyně by zcela jistě úrok bez ujednání o úrocích neposkytla, kdy se navíc jednalo o adhezní smlouvu (formulářovou), která neumožňuje, aby byla jakýmkoli způsobem měněna na základě dohody stran oproti již předvyplněnému formuláři. Vzhledem k výše uvedenému, kdy je nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nutno jako na nemravnou nahlížet na smlouvu jako celek. Ostatně ke stejnému závěru dospěl opakovaně i Krajský soud v Plzni (viz například rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 25 Co 183/2017). 6. S ohledem na shora uvedené závěry má tak žalobkyně právo na vrácení půjčené jistiny s přihlédnutím k již uhrazeným platbám. Z hlediska právního posouzení se jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, když dle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný se tak poskytnutím peněžité hotovosti obohatil o částku 10 000 Kč. Po provedeném dokazování vyplynulo, že žalovaný již uhradil žalobkyni částku 4 180 Kč (k tomu viz výše). Ze shora uvedených důvodů soud uložil žalovanému, aby zbytek bezdůvodného obohacení ve výši 5 820 Kč uhradil. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, soud mu taktéž uložil povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku s tím, že počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení soud váže k výzvě žalobkyně k úhradě dlužné částky ze dne 12. 12. 2022, když z předloženého podacího archu bylo zjištěno, že tato listina byla podána k poštovní přepravě dne 12. 12. 2022. Dle § 573 občanského zákoníku se výzva dostala do sféry žalovaného dne 15. 12. 2022 a do 7 dne od tohoto data měl žalovaný žalobci vrátit peněžní prostředky, tedy do 22. 12. 2022. Jelikož tak neučinil, dostal se od 23. 12. 2022 do prodlení s plněním svého závazku. Od tohoto data byl též soudem přiznán zákonný úrok z prodlení. Lhůta k plnění v tomto případě byla určena třídenní obecná dle ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když k určení lhůty delší neshledal soud důvodu. 7. Co do zbývající části žalobního nároku nezbylo soudu s ohledem na shora uvedené závěry než žalobu zamítnout, neboť byla nedůvodná (výrok II. tohoto rozsudku). 8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo, neboť neúspěch žalobkyně ve věci převyšoval její úspěch a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.