13 C 259/2023-14 — Okresní soud v Rokycanech

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit jí částku 15 000 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO] a žalovaný uzavřeli dne 18. 10. 2005 smlouvu o půjčce [číslo] kterou se původní věřitel zavázal žalovanému poskytnout částku ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku splatit včetně sjednaného souhrnného poplatku ve výši 9 960 Kč v 52 pravidelných týdenních splátkách ve výši sjednané ve smlouvě, což však neučinil, když na svůj dluh uhradil celkem pouze částku 3 100 Kč. Původní věřitel žalovaného následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 pohledávku vyplývající z uvedené úvěrové smlouvy v celé výši včetně veškerého příslušenství postoupil přechodnému věřiteli, [právnická osoba] S.á.r.l., který ji rovněž smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018 postoupil žalobkyni. Žalobkyně po žalovaném požadovala uhrazení nesplacené jistiny ve výši 15 000 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 860 Kč a se zákonným úrokem z prodlení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a v řízení zůstal pasivní. 3. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud účastníky, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) vyjádřili k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se účastníci k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemají námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, žalovaný se k této výzvě nevyjádřil, ačkoliv mu byly žaloba a výzva doručeny na adresu pro doručování ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř., proto soud rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise. 4. Žalobkyně předložila jako důkaz o uzavření smlouvy dokument označený jako Smlouva o půjčce [číslo] ze dne 18. 10. 2005. Obsahem tohoto dokumentu je závazek původního věřitele poskytnout žalovanému částku 15 000 Kč a závazek žalovaného tuto částku splatit včetně souhrnného poplatku ve výši 9 960 Kč v 52 pravidelných týdenních splátkách po 480 Kč. Z čl. 1 Smluvních podmínek předmětné smlouvy o půjčce pak bylo zjištěno, že RPSN předmětné půjčky činila 199,4 %. Z tvrzení žalobkyně v žalobě má soud za prokázané, že žalovaný na svůj dluh uhradil celkem pouze částku 3 100 Kč. Bylo na žalovaném, aby v řízení tvrdil a prokázal, že svůj dluh již, byť částečně, zaplatil, ale nestalo se tak. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 soud zjistil, že původní věřitel jejím prostřednictvím postoupil pohledávku vyplývající z uvedené úvěrové smlouvy v celé výši včetně veškerého příslušenství přechodnému věřiteli, který ji následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018 postoupil žalobkyni, čímž byla prokázána její aktivní legitimace ve sporu. Dále bylo zjištěno, že dopisem ze dne 25. 6. 2015, odeslaným žalovanému dne 22. 7. 2015, byl žalovaný vyrozuměn o postoupení pohledávky na přechodného věřitele a vyzván k úhradě svého dluhu ve lhůtě 10 dnů od obdržení dopisu. Následně byl žalovaný písemně vyrozuměn i o postoupení pohledávky na žalobkyni a byla jí zaslána předžalobní upomínka. Z tvrzení žalobkyně v žalobě se podává, že na svůj dluh však již ničeho neuhradil. Z internetového portálu [webová adresa] bylo zjištěno, že výše roční procentní úrokové sazby u spotřebitelských úvěrů byla v roce 2005 zpravidla ve výši 14 % - 16 % ročně. 5. Dle § 657 občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013 smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména penízek, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Dle § 658 lze při půjčce peněžité dohodnout úroky. 6. Dle § 39 občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013 je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. 7. Ze shora uvedených listinných důkazů soud nemá za prokázané, že by mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla platně uzavřena Smlouva o půjčce. Z předmětné smlouvy bylo zjištěno, že žalovanému byla za úplatu v celkové výši 9 960 Kč poskytnuta půjčka 15 000 Kč se splatností 52 týdnů. Náklady na úvěr tak celkem činí více než polovinu poskytnutých finančních prostředků při celkové době splácení rovnající se jednomu roku. Roční procentní sazba nákladů takovéto půjčky činí 199,4 %. Takové ujednání má soud za odporující dobrým mravům a tedy neplatné dle shora uvedeného ustanovení § 39 občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013. Souhrnný poplatek ve výši 9 960 Kč přitom soud celý posoudil jako kapitalizovaný úrok, když jiný úrok smlouvou o půjčce sjednán nebyl. Ačkoli občanský zákoník ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat úroky, nelze z toho dovozovat, že by jejich výše závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o půjčce a nepodléhala žádnému omezení. I zde se uplatní ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013, podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. V souladu s dobrými mravy při sjednávání úroku přitom postupuje ten věřitel, který bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník, se spokojí s přiměřenou výší úplaty za poskytnuté peněžité prostředky, a zhodnotí je běžným způsobem. 8. Vzhledem k tomu, že soudem bylo zjištěno, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smlouvy o půjčce 14 % až 16 % ročně, přesahovala dohodnutá výše úroku (ve výši téměř 200 % ročně) podstatně (více než dvanáctinásobně) horní hranici této obvyklé úrokové míry. Za této situace pak soud dospěl k závěru, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy a soud tak posoudil uzavřenou smlouvu jako neplatnou. 9. Vztah účastníků soud posoudil podle obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení dle ustanovení § 451 a násl. občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013. Předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, z čehož žalovaný uhradil toliko částku ve výši 3 100 Kč. Bezdůvodné obohacení na straně žalovaného tak činí 11 900 Kč. Žalobkyně doložila, že dopisem ze dne 25. 6. 2015 byl žalovaný vyzván k vrácení dlužné částky. Dopis byl žalovanému doručen dne 27. 7. 2015, a protože měl svůj dluh uhradit ve lhůtě 10 dnů, tj. ve lhůtě do 6. 8. 2015, tak se žalovaný dne 7. 8. 2015 dostal s plněním do prodlení a od tohoto dne přiznal soud žalobkyni rovněž zákonné úroky z prodlení dle ustanovení § 517 odst. 1 občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013; výše úroku z prodlení a poplatku z prodlení stanoví nařízení vlády číslo 142/1994 Sb. 10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o.s.ř.”) tak, že žádnému z účastníku právo na jejich náhradu nepřiznal, když žalobkyně měla v řízení úspěch toliko částečný, přibližně poloviční.