13 C 265/2023-17 — Okresní soud v Rokycanech

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 6 192 Kč spolu s příslušenstvím a smluvní pokutou ve výši 378 Kč. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně se žalovaným dne 6. 7. 2022 uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému částku 4 200 Kč, kterou se žalovaný zavázal uhradit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 310 Kč, poplatkem za službu Klidné spaní 110 Kč, za službu Presto 165 Kč a za informační SMS servis 29 Kč splatit ve lhůtě do 5. 8. 2022. Žalovaný nezaplatil ničeho. 2. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 3. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: z doložené smlouvy o úvěru soud zjistil, že skutková tvrzení jsou shodná s tvrzením žalobkyně. RPSN u sjednaného úvěru činí 2 619,43 %. Poplatek za poskytnutí úvěru je sjednán ve výši 1 310 Kč, poplatek za službu Klidné spaní činí 110 Kč, za službu Presto 165 Kč a za informační SMS servis 29 Kč Smlouva odkazuje na všeobecné obchodní podmínky, kde je sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z nesplaceného dluhu. 4. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Dle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 6. Ve věci 20 Cdo 2897/2017 Nejvyšší soud ČR judikoval, že běžný klient úvěrové společnosti nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou. Tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat. Soud konstatuje, že stejný závěr platí i pro zápůjčku. 7. Soud došel k právnímu názoru, že výše uvedená smlouva o úvěru je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Jedná se o právní zhodnocení, proto bylo možné rozhodnout bez jednání, když účastníci s tímto postupem projevili souhlas. Z doložené smlouvy totiž soud zjistil, že žalovanému bylo poskytnuto 4 200 Kč a spolu se všemi poplatky byl povinen ve lhůtě jednoho měsíce uhradit kromě jistiny navýšení ve výši 1 614 Kč, tomu odpovídá RPSN ve výši přes 2 619 %. Fakticky jsou výše uvedené poplatky spojené s úvěrem úrokem. Ujednání o takovém navýšení má soud za odporující dobrým mravům a tedy neplatné dle shora uvedeného ustanovení občanského zákoníku, platného od 1. 1. 2014. Ačkoli si je soud vědom, že každé sjednání zápůjčky či úvěru představuje pro věřitele určité fixní náklady, které musí být následně zahrnuty do jeho jednotlivých splátek, neospravedlňuje tato skutečnost dle názoru soudu stranami sjednané navýšení (a tomu odpovídající sazbu ročních procentních nákladů) uvedeného úvěru, které je zcela nemravné a pro dlužníka likvidační. Uvedená výše této sazby dlužníka v drtivé většině případů nutně vrhá do ještě větší finanční tísně, než ve které se nalézal před tím, než mu úvěr byl poskytnut, a úvěr tak jeho finanční situaci nejenže neřeší, ale naopak zhoršuje. Dle judikatury Nejvyššího soudu jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Jestliže v daném období činila úroková sazba nákladů u bankovních institucí cca 10 % za jeden rok (dle statistických údajů [obec] národní banky), tak pokud by soud připustil, že při nebankovní zápůjčce a objemu poskytnutých finančních prostředků se může jevit přiměřenou sazba cca 3 x vyšší než ta, která je poskytována bankami, s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl požadavkům banky na svoji bonitu, je možné jako ještě případně přiměřenou hodnotit sazbou ve výši okolo 30 % za jeden rok. Z tohoto pohledu se však žalobkyní požadovaná výše faktického úroku poskytnutého úvěru jeví jako nepřiměřená (nemravná). 8. Dle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. 9. V daném případě dospěl soud k závěru, že ujednání o všech poplatcích s ohledem na formulaci a podobu celé smlouvy nelze oddělit od ostatního obsahu, a je třeba proto mít za to, že neplatnou je celá smlouva. Závěr o neplatnosti celé smlouvy ještě podtrhuje sjednaná smluvní pokuta ve výši 0,1% denně, která ještě zhoršuje postavení dlužníka. 10. Dle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 11. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný obdržel částku 4 200 Kč a dle tvrzení žalobkyně nevrátil ničeho. Na straně žalovaného tedy došlo k bezdůvodnému obohacení dle shora uvedeného zákonného ustanovení, které je povinen žalobkyni vydat, a proto v této části shledal soud podanou žalobu důvodnou a uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni poskytnutou jistinu. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, soud mu taktéž uložil povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku s tím, že počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení soud váže k předžalobní výzvě žalobkyně k vrácení finančních prostředků, když z předloženého podacího lístku bylo zjištěno, že tato listina byla podána k poštovní přepravě dne 10. 3. 2023. Dle § 573 občanského zákoníku se oznámení dostalo do sféry žalovaného dne 13. 3. 2023 a do třetího dne od tohoto data měl žalovaný žalobkyni vrátit peněžní prostředky, tedy do 16. 3. 2023. Jelikož tak neučinil, dostal se od 17. 3. 2023 do prodlení s plněním svého závazku. Od tohoto data byl též soudem přiznán zákonný úrok z prodlení. Lhůta k plnění v tomto případě byla určena třídenní obecná dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., když k určení lhůty delší neshledal soud důvodu. 12. Co do zbytku nezbylo soudu s ohledem na shora uvedené závěry než žalobu zamítnout, neboť ji neshledal důvodnou. 13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 387,14 Kč, přičemž tato částka představuje 26 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 63 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 37 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 6 192 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, sepis žaloby) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč Lhůta k zaplacení nákladů řízení byla určena třídenní (§ 160 odst. l o. s. ř.) s povinností plnit k rukám advokáta (§ 149 odst. l o. s. ř.).