13 C 272/2023-11 — Okresní soud v Rokycanech

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 12 800 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 30. 9. 2022 uzavřela se žalovaným smlouvu o podnikatelském úvěru, na jejímž základě mu poskytla úvěr ve výši 10 000 Kč, který měl být vrácen spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru v celkové výši 2 800 Kč dne 13. 10. 2022, což žalovaný ani přes výzvu žalobkyně neučinil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Ze smlouvy o podnikatelském úvěru ze dne 30. 9. 2022 soud zjistil, že účastníci uzavřeli tuto smlouvu, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 10 000 Kč, kterou se zavázal vrátit dne 13. 10. 2022 spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 % denně z uvedené jistiny. Poskytnutí jistiny dokládá Potvrzení o provedené platbě ze dne 30. 9. 2022. Z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 30. 1. 2023 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky ve lhůtě do tří dnů. 5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 7. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 8. Ze žalobkyní předložených listinných důkazů soud nemá za prokázané, že by mezi ní a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o úvěru. Z předmětné smlouvy bylo zjištěno, že žalovanému byla za úplatu v celkové výši 2 800 Kč poskytnuta částka 10 000 Kč se splatností 14 dnů. Úroková sazba byla sjednána ve výši 2 % denně. Takové ujednání má soud za odporující dobrým mravům a tedy neplatné dle shora uvedeného ustanovení občanského zákoníku. Ačkoli si je soud vědom, že každé sjednání úvěru představuje pro věřitele určité fixní náklady, které musí být následně zahrnuty do jeho jednotlivých splátek, neospravedlňuje tato skutečnost dle názoru soudu stranami sjednanou úrokovou sazbu, která je zcela nemravná. Uvedená výše této sazby dlužníka v drtivé většině případů nutně vrhá do ještě větší finanční tísně, než ve které se nalézal před tím, než mu úvěr byl poskytnut, a úvěr tak jeho finanční situaci nejenže neřeší, ale naopak zhoršuje. Dle judikatury Nejvyššího soudu jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje při uzavření smlouvy o půjčce přiměřený úrok (např. R NS sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Jestliže se v daném období úroková sazba v rámci úvěrů poskytovaných do 1 roku včetně u bankovních institucí pohybovala ve výši cca 16 % za jeden rok (dle statistických údajů [obec] národní banky), tak pokud by soud připustil, že při nebankovní půjčce a objemu poskytnutých finančních prostředků se může jevit přiměřenou i sazba cca 2x vyšší než ta, která je poskytována bankami, s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl požadavkům banky na svoji bonitu, je možné jako ještě případně přiměřenou hodnotit sazbou ve výši okolo 30 % za jeden rok. Z tohoto pohledu se výše úroků poskytnutého úvěru (2 % denně) jeví jako naprosto nepřiměřenou (nemravnou). V daném případě dospěl soud k závěru, že ujednání o úroku s ohledem na formulaci a podobu celé smlouvy nelze oddělit od ostatního obsahu, a je třeba proto mít za to, že neplatnou je celá smlouva. 9. S ohledem na shora uvedené závěry má tak žalobkyně právo na vrácení jistiny poskytnuté žalovanému. Z hlediska právního posouzení se jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2291 odst. 2 občanského zákoníku, když dle § 2991 odst. 1. o.z. se žalovaný přijetím peněžité hotovosti obohatil o částku 10 000 Kč. Po provedeném dokazování vyplynulo, že žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil. Proto soud uložil žalovanému, aby takto získané bezdůvodné obohacení ve výši 10 000 Kč žalobkyni, která nabyla pohledávku za žalovaným na základě řádně uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek, uhradil. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, soud mu taktéž uložil povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku s tím, že počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení soud váže k výzvě žalobkyně k vrácení finančních prostředků ze dne 30. 1. 2023, v rámci které žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky do tří dnů od doručení předmětné výzvy. Z předloženého podacího lístku bylo zjištěno, že tato listina byla podána k poštovní přepravě dne 30. 1. 2023, přičemž podle § 573 občanského zákoníku se oznámení dostalo do sféry žalovaného dne 2. 2. 2023. Protože žalovaný žalobkyni předmětnou částku ve lhůtě do 6. 2. 2023 nevrátil, dostal se následujícího dne, tedy 7. 2. 2023, do prodlení, a od tohoto data byl žalobkyni soudem přiznán zákonný úrok z prodlení. Lhůta k plnění v tomto případě byla určena třídenní obecná dle ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když k určení lhůty delší neshledal soud důvodu. 10. V části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 2 800 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výší 15 % ročně z částky 12 800 Kč od 14. 10. 2022 do 6. 2. 2023 a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 800 Kč od 7. 2. 2023 do zaplacení, nezbylo soudu s ohledem na shora uvedené závěry než žalobu zamítnout, neboť byla nedůvodná (výrok II. tohoto rozsudku). 11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 1 126 Kč, přičemž tato částka představuje 50 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 75 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 25 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 12 800 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, sepis žaloby) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč Lhůta k zaplacení nákladů řízení byla určena třídenní (§ 160 odst. l o. s. ř.) s povinností plnit k rukám advokáta (§ 149 odst. l o. s. ř.).