13 C 300/2023-17 — Okresní soud v Rokycanech

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 25. 5. 2023 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 15 860 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný se žalobkyní uzavřeli dne 25. 8. 2019 smlouvu o úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 20 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s částkou 16 360 Kč formou týdenních splátek po 606 Kč. Žalovaný však úvěr řádně nehradil, když zaplatil toliko částku 20 500 Kč. Žalobkyně dále požadovala úrok z prodlení, kdy počátek prodlení stanovila dle doby předepsané splatnosti smlouvy, tedy dnem 18. 10. 2020. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 25. 8. 2019 bylo zjištěno, že účastníci uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 20 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splácet formou 60 týdenních plátek po 606 Kč, a to spolu s úrokem ve výši 3 960 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 6 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 400 Kč. Z tvrzení žalobkyně má soud za prokázané, že žalovaný na dlužnou částku uhradil 20 500 Kč. Žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky dopisem ze dne 13. 12. 2022, který byl dle podacího archu téhož dne odeslán. 5. Po zhodnocení shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Soud shledal shora uvedenou úvěrovou smlouvu neplatnou. Závěr o neplatnosti této smlouvy soud dovozuje z ujednání o výši úroků, kdy žalovaný měl vedle poskytnuté jistiny ve výši 20 000 Kč uhradit dále částku 16 360 Kč, označenou jako poplatek. Tento je sice ve smlouvě rozdělen na tři části (poplatek za úrok, administrativní činnost a hotovostní inkaso), nic to ale nemění na tom, že žalobkyně je osobou, která se v rámci svého podnikání zabývá poskytováním spotřebitelských úvěrů a těžko by bez odpovídajícího úroku se žalovaným smlouvu uzavřela. Poplatek tak představuje skrytý úrok a nikoli platbu za služby, i když toto zdání se snažila žalobkyně navodit. Takto požadovaný nárok zastírá další úročení peněz vedle již sjednaných úroků a slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. Toto je také patrné z té skutečnosti, že ač žalovaný neuhradil všechny splátky, je poplatek za hotovostní inkaso žalobkyní požadován v celé výši, tedy i za inkaso splátek, které vůbec neproběhlo a žalobkyně tak s těmito neměla vůbec žádné náklady. S ohledem na shora uvedené skutečnosti tak soud považuje celý nárok z titulu poplatku jako ujednání o úrocích. Toto však ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 81,8 % a jedná se tak dle ustanovení § 588 občanského zákoníku (dále jen o. z.) o ujednání neplatné pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Soud v souvislosti s tímto odkazuje na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kdy s poukazem na citované rozhodnutí lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Soud zjišťoval průměrnou výši úrokových sazeb korunových spotřebitelských úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v roce 2019 činila cca 8,5 % ročně. Soud v daném případě nezjistil žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možné takto vysokou sazbu úroků akceptovat. Ujednání o úrocích pak nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť žalobkyně by zcela jistě úrok bez ujednání o úrocích neposkytla, kdy se navíc jednalo o adhezní smlouvu (formulářovou), která neumožňuje, aby byla jakýmkoli způsobem měněna na základě dohody stran oproti již předvyplněnému formuláři. Vzhledem k výše uvedenému, kdy je nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nutno jako na nemravnou nahlížet na smlouvu jako celek. Ostatně ke stejnému závěru dospěl opakovaně i Krajský soud v Plzni (viz například rozsudek tohoto soudu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. 25 Co 183/2017). 6. Z hlediska právního posouzení je přijetí částky ve výši 20 000 Kč žalovaným na základě neplatné smlouvy o úvěru bezdůvodným obohacením ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, když dle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný se tak poskytnutím peněžité hotovosti obohatil o částku 20 000 Kč, avšak z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný již uhradil žalobkyni částku 20 500 Kč (k tomu viz výše). Ze shora uvedených důvodů tedy soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo, neboť v řízení byl zcela úspěšný žalovaný a měl by tak právo na plnou náhradu nákladů řízení. Ze spisu však nevyplynulo, že by v průběhu řízení žalovanému nějaké náklady vznikly, proto soud rozhodl tak, jak bylo uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku a žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.