5 C 142/2023-29 — Okresní soud v Rokycanech

Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 70 814,02 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 24. 1. 2023 do zaplacení s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovaným uzavřela dne 23. 9. 2023 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému částku 60 000 Kč, kterou se žalovaný se zavázal splatit do 23. 10. 2023 se smluveným úrokem 10 814,02 Kč. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Žalobkyně doložila nepodepsanou smlouvu, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 60 000 Kč, ale splatnost v 36 měsíčních splátkách, tedy jinak, než tvrzeno v žalobě. Na výzvu soudu uvedla, že je důkazně zcela vyčerpána, nemá ani jak doložit posouzení úvěruschopnosti žalovaného a navrhla věc posoudit jako bezdůvodné obohacení. Soud posoudil věc podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, s ohledem na to, že žalobkyně neprokázala znění uzavřené smlouvy ani posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně ostatně sama navrhla požadovat po žalovaném vrácení částky odpovídající bezdůvodnému obohacení, a doložila odeslání částky 60 000 Kč na účet žalovaného. Žalovaný nevyvrátil tvrzení žalobkyně o tom, že zaslanou částku nevrátil, proto mu soud uložil povinnost uhradit žalobkyni tuto částku spolu se zákonným úrokem z prodlení dle § 1970 o.z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. a ve zbylé části žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 12 658,53 Kč, přičemž tato částka představuje 69,46 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 84,73 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 15,27 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 833 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 70 814,02 Kč sestávající z částky 3 940 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 12 720 Kč ve výši 2 671,20 Kč.