5 C 168/2023-36 — Okresní soud v Rokycanech

Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit částku 11 888 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 2. 7. 2015 do zaplacení s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] s žalovaným uzavřel dne 26. 8. 2007 smlouvu o půjčce [číslo] na základě které mu poskytl jistinu ve výši 12 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal uhradit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 8 352 Kč ve 53 týdenních splátkách po 384 Kč. Žalovaný porušil splátkový kalendář, uhradil pouze částku 8 464 Kč. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Z listinných důkazů soud zjistil skutečnosti, které jsou zcela v souladu se skutkovými tvrzeními žalobkyně, přičemž na tyto listiny soud v plném rozsahu odkazuje. Jistinu zaslala právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému dne 26. 8. 2007, splatnost byla sjednána ve výše uvedených splátkách. Nárok z této smlouvy přešel na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 19. 6. 2015. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle § 39 tohoto zákona neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Z žalobkyní předložených listinných důkazů soud nemá za prokázané, že by mezi jejím právním předchůdcem a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o půjčce. Z předmětné smlouvy bylo zjištěno, že žalovanému byla za úplatu v celkové výši 8 352 Kč poskytnuta částka 12 000 Kč se splatností cca 1 roku. Poplatek za sjednání půjčky je ve své podstatě odměna věřitele ze zapůjčených peněz, tedy úrok. Úroková sazba tak tedy de facto byla sjednána ve výši cca 70 % ročně. Takové ujednání má soud za odporující dobrým mravům a tedy neplatné dle shora uvedeného ustanovení občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013. Ačkoli si je soud vědom, že každé sjednání úvěru představuje pro věřitele určité fixní náklady, které musí být následně zahrnuty do jeho jednotlivých splátek, neospravedlňuje tato skutečnost dle názoru soudu stranami sjednanou sazbu ročních procentních nákladů uvedeného úvěru, která je zcela nemravná a pro dlužníka likvidační. Uvedená výše této sazby dlužníka v drtivé většině případů nutně vrhá do ještě větší finanční tísně, než ve které se nalézal před tím, než mu úvěr byl poskytnut, a úvěr tak jeho finanční situaci nejenže neřeší, ale naopak zhoršuje. Dle judikatury Nejvyššího soudu jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje při uzavření smlouvy o půjčce přiměřený úrok (např. R NS sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Jestliže v daném období se roční procentní sazba nákladů u bankovních institucí pohybovala v rozmezí cca 8,00- 10,00 % za jeden rok (dle statistických údajů [obec] národní banky), tak pokud by soud připustil, že při nebankovní půjčce a objemu poskytnutých finančních prostředků se může jevit přiměřenou i sazba cca 3x vyšší než ta, která je poskytována bankami, s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl požadavkům banky na svoji bonitu, je možné jako ještě případně přiměřenou hodnotit sazbou ve výši okolo 30 % za jeden rok. Žalobkyně však požadovala více než dvojnásobek a z tohoto pohledu se jeví jako nepřiměřenou (nemravnou). V řízení bylo výpisem z účtu prokázáno, že žalovaný obdržel od právní předchůdkyně žalobkyně částku 12 000 Kč, přičemž vrátil 8 464 Kč. Dle § § 451 odst. 1 výše uvedeného zákona kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný přijal plnění z neplatného právního úkonu, svou povinnost toto plnění vydat zpět žalobkyni dobrovolně nesplnila, a proto v této části shledal soud podanou žalobu důvodnou, a uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni jí poskytnutou jistinu spolu se zákonným úrokem z prodlení dle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Ve zbytku pak byla žaloba s ohledem na shora uvedené závěry jako nedůvodná zamítnuta. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. s tím, že žalobkyně měla pouze částečný úspěch, cca poloviční.