5 C 209/2023-12 — Okresní soud v Rokycanech

Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit částku 22 234 Kč sestávající z neuhrazené jistiny ve výši 13 500 Kč, poplatku za poskytnutí zápůjčky ve výši 4 063 Kč, účelně vynaložených nákladů ve výši 2 500 Kč, smluvní pokuty ve výši 4 671 Kč a s úrokem z prodlení z částky 17 563 Kč od 20. 8. 2022 do zaplacení ve výši 15 %, a to s odůvodněním, že žalobkyně se žalovaným uzavřela dne 20. 7. 2022 prostřednictvím internetových stránek [webová adresa] smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytla žalovanému částku 13 500 Kč, kterou se žalovaný zavázal spolu s poplatkem ve výši 4 063 Kč vrátit nejpozději do 14 19. 8. 2022 Smluvní pokuta byla sjednána ve smlouvě jako 500 Kč za každou zaslanou upomínku. Žalovaný však žalobkyni uvedené peněžní prostředky ani přes zaslanou výzvu neuhradil. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Z listinných důkazů soud zjistil, že účastníci uzavřeli hned čtyři smlouvy, když první smlouvou ze dne 20. 7. 2022 byla žalovanému poskytnuta částka 4 000 Kč, žalovaný se ji zavázal splatit s poplatkem ve výši 975 Kč do 19. 8. 2022, RPSN činila 2969 %. Následoval dodatek ze dne 29. 7. 2022 zvyšující zápůjčku o 5 000 Kč, poté třetí dodatek zvyšující zápůjčku o 2 500 Kč a poté dalším dodatkem o 2 000 Kč, RPSN 5 097 %. Dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Z žalobkyní předložených listinných důkazů soud nemá za prokázané, že by mezi ní a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o zápůjčce. Jedná se o právní zhodnocení, proto soud mohl rozhodnout bez jednání, když s tímto postupem účastníci vyslovili souhlas. Z předmětných smluv bylo zjištěno, že žalovanému byla postupně za úplatu v celkové výši 4 063 Kč poskytnuta částka 13 500 Kč se splatností vždy 1 měsíce. Poplatek za poskytnutí zápůjčky je de facto kapitalizovaný úrok, který tak fakticky činí cca 300 % ročně, roční procentní sazba nákladů úvěru činí 5 097 %. Takové ujednání má soud za odporující dobrým mravům a tedy neplatné dle shora uvedeného ustanovení občanského zákoníku, platného od 1. 1. 2014. Ačkoli si je soud vědom, že každé sjednání zápůjčky představuje pro věřitele určité fixní náklady, které musí být následně zahrnuty do jeho jednotlivých splátek, neospravedlňuje tato skutečnost dle názoru soudu stranami sjednanou sazbu ročních procentních nákladů uvedeného úvěru, která je zcela nemravná a pro dlužníka likvidační. Uvedená výše této sazby dlužníka v drtivé většině případů nutně vrhá do ještě větší finanční tísně, než ve které se nalézal před tím, než mu zápůjčka byla poskytnuta, a zápůjčka tak jeho finanční situaci nejenže neřeší, ale naopak zhoršuje. To potvrzuje skutečnost, že zápůjčka byla třikrát navyšována. Dle judikatury Nejvyššího soudu jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje při uzavření smlouvy o půjčce přiměřený úrok (např. R NS sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Jestliže v daném období se roční procentní sazba nákladů u bankovních institucí pohybovala v rozmezí cca 8,00- 10,00 % za jeden rok (dle statistických údajů [obec] národní banky), tak pokud by soud připustil, že při nebankovní půjčce a objemu poskytnutých finančních prostředků se může jevit přiměřenou i sazba cca 3x vyšší než ta, která je poskytována bankami, s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl požadavkům banky na svoji bonitu, je možné jako ještě případně přiměřenou hodnotit sazbou ve výši okolo 30 % za jeden rok. Žalobkyně však požadovala více než třicetinásobek a z tohoto pohledu se výše navýšení jeví jako naprosto nepřiměřené (nemravné). [příjmení] závěr platí i pro sjednanou smluvní pokutu, která situaci dlužníka ještě zhoršuje. Dle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě dospěl soud k závěru, že ujednání o faktickém úroku a potažmo roční procentní sazbě nákladů s ohledem na formulaci a podobu celé smlouvy nelze oddělit od ostatního obsahu, a je třeba proto mít za to, že neplatnou je celá smlouva. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný obdržel od žalobkyně částku uvedenou ve výroku I., přičemž jí následně ničeho nevrátil. Dle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Žalovaný přijal plnění z neplatného právního úkonu, svou povinnost toto plnění vydat zpět žalobkyni dobrovolně nesplnil, a proto v této části shledal soud podanou žalobu důvodnou, a uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni poskytnutou jistinu spolu se zákonným úrokem z prodlení dle § 1970 o.z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku pak byla žaloba s ohledem na shora uvedené závěry jako nedůvodná zamítnuta. Soud zamítl i požadované úroky spojené s uplatněním pohledávky, protože žalobkyně uplatňovala i uvedenou nemravnou smluvní pokutu a poplatek. O nákladech řízení soud rozhodl v § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně měla úspěch ve věci pouze částečný.