5 C 311/2022-13 — Okresní soud v Rokycanech

Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit částku 1 576,32 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 17. 11. 2020 do zaplacení ve výši 8,25 % ročně s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] dne 20. 10. 2020 s žalovaným uzavřela prostřednictvím internetových stránek [webová adresa] smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému částku 800 Kč, kterou se žalovaný spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 776,32 Kč zavázal vrátit do 16. 11. 2020. Úvěr byl poskytnut na bankovní účet žalovaného č. [bankovní účet]. Žalovaný neuhradil ničeho. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Z doložené smlouvy o úvěru ze dne 20. 10. 2020 se podává, že splatnost zapůjčené částky + poplatku je 27 dní, RPSN zahrnující poplatek po slevě činí 9 467,50 %. Samotná smlouva má 17 stran a není podepsána žalovaným. Výpis z účtu prokazuje, že právní předchůdkyně žalobkyně zaslala žalovanému na výše uvedený účet dne 20. 10. 2020 částku 800 Kč. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Soud posoudil věc podle ustanovení o bezdůvodném obohacení s ohledem na nemravné podmínky smlouvy, podle kterých měl žalovaný za částku zapůjčenou na necelý měsíc vrátit téměř dvojnásobek. Taková faktická výše úrokové sazby dlužníka v drtivé většině případů nutně vrhá do ještě větší finanční tísně, než ve které se nalézal před tím, než mu úvěr byl poskytnut, a úvěr tak jeho finanční situaci nejenže neřeší, ale naopak zhoršuje. Dle judikatury Nejvyššího soudu jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Jestliže v daném období se úroková sazba nákladů u bankovních institucí pohybovala v rozmezí cca 8,00- 10,00 % za jeden rok (dle statistických údajů [obec] národní banky), tak pokud by soud připustil, že při nebankovní zápůjčce a objemu poskytnutých finančních prostředků se může jevit přiměřenou sazba cca 3 x vyšší než ta, která je poskytována bankami, s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl požadavkům banky na svoji bonitu, je možné jako ještě případně přiměřenou hodnotit sazbou ve výši okolo 30 % za jeden rok. Žalobkyně však požadovala cca trojnásobek a z tohoto pohledu se výše faktického úroku poskytnuté zápůjčky jeví jako nepřiměřená (nemravná). Žalobkyně ostatně sama alternativně navrhla posuzovat návrh z titulu bez důvodného obohacení. Žalovaný nevrátil ze zaslané částky ničeho, proto mu soud uložil povinnost uhradit žalobkyni tuto částku spolu se zákonným úrokem z prodlení dle § 1970 o.z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. O nákladech řízení soud rozhodl v § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně měla úspěch ve věci pouze částečný, cca pouze poloviční.