8 C 105/2023-10 — Okresní soud v Rokycanech

Žalobkyně se žalobou ze dne 25. 5. 2023 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 31 400 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný s žalobkyní dne 26. 10. 2020 uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 25 000 Kč, jež se žalovaný zavázal vrátit spolu s částkou 23 750 Kč formou týdenních splátek po 625 Kč. Žalovaný však úvěr řádně nehradil, když zaplatil pouze částku 17 350 Kč. Žalobkyně dále požadovala úrok z prodlení, kdy počátek prodlení stanovila dle doby předepsané splatnosti smlouvy, tedy dnem 26. 4. 2022. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Ze smlouvy [číslo] ze dne 26. 10. 2020 bylo zjištěno, že účastníci uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 25 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splácet formou 78 týdenních plátek po 625 Kč, a to spolu s úrokem ve výši 8 250 Kč, poplatkem za zpracování úvěru ve výši 7 500 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč. Z předloženého výpisu a z tvrzení žalobkyně má soud za prokázané, že žalovaný na dlužnou částku uhradil 17 350 Kč. Žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky dopisem ze dne 13. 12. 2022, který byl dle podacího archu téhož dne odeslán. Po zhodnocení shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, ale toliko z části, neboť shledal shora uvedenou úvěrovou smlouvu neplatnou. Závěr o neplatnosti této smlouvy soud dovozuje z ujednání o výši úroků, kdy žalovaný měl vedle poskytnuté jistiny ve výši 25 000 Kč uhradit dále částku 23 750 Kč, označenou jako poplatek. Tento je sice ve smlouvě rozdělen na tři části (poplatek za úrok, administrativní činnost a hotovostní inkaso), nic to ale nemění na tom, že žalobkyně je osobou, která se v rámci svého podnikání zabývá poskytováním spotřebitelských úvěrů a těžko by bez odpovídajícího úroku s žalovaným smlouvu uzavřela. Poplatek tak představuje skrytý úrok a nikoli platbu za služby, i když toto zdání se snažila žalobkyně navodit. Takto požadovaný nárok zastírá další úročení peněz vedle již sjednaných úroků a slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. Kdy zde nutno říci, že toto je také patrné z té skutečnosti, že ač žalovaný neuhradil větší část splátek, poplatek za hotovostní inkaso je žalobkyní požadován v celé výši, tedy i za inkaso splátek, které vůbec neproběhlo a žalobkyně tak s těmito neměla vůbec žádné náklady. Navíc položka hotovostního inkasa činí zdaleka nejvyšší částku v rámci účtovaného poplatku. S ohledem na shora uvedené skutečnosti tak soud považuje celý nárok z titulu poplatku jako ujednání o úrocích. Toto však ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 95 % a jedná se tak dle ustanovení § 588 občanského zákoníku (dále jen o. z.) o ujednání neplatné pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Soud v souvislosti s tímto odkazuje na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kdy s poukazem na citované rozhodnutí lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Soud zjišťoval průměrnou výši úrokových sazeb v korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v roce 2020 činila cca 10 % ročně. Soud v daném případě nezjistil žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možné takto vysokou sazbu úroků akceptovat. Ujednání o úrocích pak nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť žalobkyně by zcela jistě úrok bez ujednání o úrocích neposkytla, kdy se navíc jednalo o adhezní smlouvu (formulářovou), která neumožňuje, aby byla jakýmkoli způsobem měněna na základě dohody stran oproti již předvyplněnému formuláři. Vzhledem k výše uvedenému, kdy je nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nutno jako na nemravnou nahlížet na smlouvu jako celek. Ostatně ke stejnému závěru dospěl opakovaně i Krajský soud v Plzni (viz například rozsudek tohoto ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. 25 Co 183/2017). S ohledem na shora uvedené závěry má tak žalobkyně právo na vrácení půjčené jistiny s přihlédnutím k již uhrazeným platbám. Z hlediska právního posouzení se jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, když dle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný se tak poskytnutím peněžité hotovosti obohatil o částku 25 000 Kč. Po provedeném dokazování vyplynulo, že žalovaný před postoupením pohledávky uhradil částku 17 350 Kč (k tomu viz výše). Ze shora uvedených důvodů soud uložil žalovanému, aby zbytek bezdůvodného obohacení ve výši 7 650 Kč uhradil. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, soud mu taktéž uložil povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku s tím, že počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení soud váže k výzvě žalobkyně k vrácení finančních ze dne 13. 12. 2022, když z předloženého podacího lístku bylo zjištěno, že tato listina byla podána k poštovní přepravě dne 13. 12. 2022. Dle § 573 občanského zákoníku se výzva dostala do sféry žalovaného dne 16. 12. 2022 a do 7 dne od tohoto data měl žalovaný žalobci vrátit peněžní prostředky, tedy do 23. 12. 2022. Jelikož tak neučinil, dostal se od 24. 12. 2022 do prodlení s plněním svého závazku. Od tohoto data byl též soudem přiznán zákonný úrok z prodlení. Lhůta k plnění v tomto případě byla určena třídenní obecná dle ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když k určení lhůty delší neshledal soud důvodu. Co do zbytku nezbylo soudu s ohledem na shora uvedené závěry než žalobu zamítnout, neboť byla nedůvodná (výrok II. tohoto rozsudku). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo, neboť neúspěch žalobkyně ve věci převyšoval její úspěch a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.