8 C 111/2023-14 — Okresní soud v Rokycanech

Žalobou ze dne 12. 6. 2023 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by bylo žalovanému uloženo zaplatit jí částku 12 963,60 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 14. 1. 2021 uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o úvěru, na jejímž základě obdržel částku 15 000 Kč. Spolu s jistinou úvěru se žalovaný zavázal vrátit i částku 12 888 Kč sestávající z kapitalizovaného smluvního úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a inkasního poplatku. Celkem se tedy žalovaný zavázal vrátit částku 27 888 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Žalovaný však své smluvní povinnosti porušil a na dlužnou částku uhradil pouze 10 000 Kč. V důsledku prodlení se splácením dlužné částky žalovanému vznikla rovněž povinnost k úhradě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou ze dne 1. 2. 2023 postoupena žalobkyni. Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 9 918,59 Kč, smluvní pokuty ve výši 3 045,01 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 980,24 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 9 220,78 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 9918,59 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 650 Kč. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Ze smlouvy [číslo] ze dne 14. 1. 2021 bylo zjištěno, že žalovaný uzavřel úvěrovou smlouvu se společností [právnická osoba], na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 15 000 Kč. Uvedenou částku se žalovaný zavázal uhradit spolu s úrokem ve výši 1 444 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, náklady na vyhotovení úvěru ve výši 1 394 Kč a inkasním poplatkem ve výši 2 700 Kč formou 14 měsíčních splátek po 1 992 Kč. Pro případ prodlení žalovaného se zaplacením kterékoliv splátky úvěru byla ve smlouvě sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Smlouvou ze dne 1. 2. 2023 byla pohledávka postoupena žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 9. 2. 2023, v němž byl vyzván k zaplacení dlužné částky ve lhůtě 10 dnů. Dle podacího archu byl dopis žalovanému odeslán dne 10. 2. 2023. Z tvrzení žalobkyně má soud za to, že žalovaný na dlužnou částku uhradil 10 000 Kč. Bylo tedy na žalované, aby případně prokázal další úhrady na dlužnou částku, k čemuž nedošlo. Po zhodnocení shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, ale pouze z části, neboť shledal shora uvedenou úvěrovou smlouvu neplatnou. Závěr o neplatnosti této smlouvy soud dovozuje z ujednání o výši úroků, kdy žalovaný měl vedle poskytnuté jistiny ve výši 15 000 Kč uhradit dále částku 12 888 Kč. Tento poplatek je sice ve smlouvě rozdělen na čtyři části (úrok, poplatek za poskytnutí úvěru, náklady za vyhotovení úvěru a inkasní poplatek), nic to ale nemění na tom, že právní předchůdce žalobkyně je osobou, která se v rámci svého podnikání zabývá poskytováním spotřebitelských úvěrů, a těžko by bez odpovídajícího úroku s žalovaným smlouvu uzavřel. Poplatek tak představuje skrytý úrok a nikoli platbu za služby, i když toto zdání se snažil navodit právní předchůdce žalobkyně. Takto požadovaný nárok zastírá další úročení peněz vedle již sjednaných úroků a slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. S ohledem na shora uvedené skutečnosti tak soud považuje celý nárok z titulu poplatku jako ujednání o úrocích. Toto však ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 70,16 % a jedná se tak dle ustanovení § 588 občanského zákoníku (dále jen o. z.) o ujednání neplatné pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Soud v souvislosti s tímto odkazuje na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kdy s poukazem na citované rozhodnutí lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Soud zjišťoval průměrnou výši úrokových sazeb v korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v roce 2021 činila cca 10 % ročně. Soud v daném případě nezjistil žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možné takto vysokou sazbu úroků akceptovat. Ujednání o úrocích pak nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť právní předchůdce žalobce by zcela jistě úvěr bez ujednání o úrocích neposkytl, kdy se navíc jednalo o adhezní smlouvu (formulářovou), která neumožňuje, aby byla jakýmkoli způsobem měněna na základě dohody stran oproti již předvyplněnému formuláři. Vzhledem k výše uvedenému, kdy je nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nutno jako na nemravnou nahlížet na smlouvu jako celek. Ostatně ke stejnému závěru dospěl opakovaně i Krajský soud v Plzni (viz například rozsudek tohoto ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. 25 Co 183/2017). S ohledem na shora uvedené závěry má tak žalobkyně právo na vrácení půjčené jistiny s přihlédnutím k již uhrazeným platbám. Z hlediska právního posouzení se jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, když dle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný se tak poskytnutím peněžité hotovosti obohatil o částku 15 000 Kč. Po provedeném dokazování vyplynulo, že žalovaný před postoupením pohledávky uhradil částku 10 000 Kč (k tomu viz výše). Ze shora uvedených důvodů soud uložil žalovanému, aby zbytek bezdůvodného obohacení ve výši 5 000 Kč uhradil. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, soud mu taktéž uložil povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku s tím, že počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení soud váže k výzvě k vrácení finančních prostředků oznámením o postoupení pohledávky ze dne 9. 2. 2023, když z předloženého podacího lístku bylo zjištěno, že tato listina byla podána k poštovní přepravě dne 10. 2. 2023. Dle § 573 občanského zákoníku se oznámení dostalo do sféry žalovaného dne 15. 2. 2023 a do 10. dne od tohoto data měl žalovaný žalobkyni vrátit peněžní prostředky, tedy do 27. 2. 2021. Jelikož tak neučinil, dostal se od 28. 7. 2023 do prodlení s plněním svého závazku. Od tohoto data byl též soudem přiznán zákonný úrok z prodlení. Lhůta k plnění v tomto případě byla určena třídenní obecná dle ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když k určení lhůty delší neshledal soud důvodu. Co do zbytku nezbylo soudu s ohledem na shora uvedené závěry než žalobu zamítnout, neboť byla nedůvodná (výrok II. tohoto rozsudku). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků na jejich náhradu nemá právo, jelikož neúspěch žalobkyně ve věci převyšoval její úspěch a žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly.