8 C 125/2023-15 — Okresní soud v Rokycanech

Žalobkyně se žalobou ze dne 29. 6. 2023 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 40 321 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že její právní předchůdce, společnost [právnická osoba], uzavřel dne 30. 12. 2019 s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 18 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s částkou 21 005 Kč ve 24 měsíčních splátkách po 1 626 Kč. Žalovaný však své smluvní povinnosti nesplnil, když řádně nehradil dohodnuté splátky. Celkem na dlužnou částku uhradil 11 200,03 Kč. Pohledávka za žalovaným byla pak smlouvou ze dne 14. 12. 2022 postoupena žalobkyni. Žalobkyně z titulu výše uvedené smlouvy požadovala dlužnou jistinu ve výši 14 566,24 Kč, dlužnou část poplatku ve výši 11 948,73 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3 550,06 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 2 123,23 Kč, úrok ve výši 25,14 % ročně z částky 14 566,24 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 14 566,24 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení. Právní předchůdce uzavřel s žalovaným rovněž smlouvu o zápůjčce ze dne 10. 9. 2019, na jejímž základě žalovanému poskytl částku 15 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal uhradit spolu s poplatkem ve výši 14 781 Kč v 18 měsíčních splátkách po 1 655 Kč. Žalovaný však svou povinnost porušil a na dlužnou částku uhradil pouze 15 699,97 Kč. Pohledávka byla smlouvou ze dne 14. 12. 2022 postoupena žalobkyni, která v řízení uplatnila dlužnou část jistiny ve výši 8 299,74 Kč, dlužnou část poplatku ve výši 5 506,29 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 4 335,48 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 1 215,19 Kč, úrok ve výši 29 % ročně z částky 8 299,74 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 229,74 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Ze smlouvy [číslo] ze dne 30. 12. 2019 bylo zjištěno, že společnost [právnická osoba] uzavřela s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 18 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s kapitalizovanými úroky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 10 576 Kč (úroková sazba byla sjednána ve výši 25,14 % ročně), poplatkem za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 7 333 Kč a doplňkovým pojištěním ve výši 3 096 Kč, a to formou 24 měsíčních splátek po 1 626 Kč. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou ze dne 14. 12. 2022 postoupena žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 16. 12. 2022, v němž byl žalobkyni vyzván k úhradě dlužné částky ve lhůtě 10 dnů. Dle podacího lístku byl dopis žalovanému odeslán dne 13. 1. 2023. Z tvrzení žalobkyně a přehledu plateb má soud za prokázané, že žalovaný na pohledávku ze shora uvedené smlouvy uhradil částku 11 200,03 Kč. Z tvrzení žalobkyně vzal soud za prokázané, že na základě smlouvy ze dne 10. 9. 2019 poskytla žalovanému částku 15 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s kapitalizovanými úroky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 676 Kč, poplatkem za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 6 980 Kč a poplatkem za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 4 125 Kč, a to formou 18 měsíčních splátek po 1 655 Kč. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou ze dne 14. 12. 2022 postoupena žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 16. 12. 2022, v němž byl žalobkyni vyzván k úhradě dlužné částky ve lhůtě 10 dnů. Dle tvrzení žalobkyně uhradil žalovaný na tuto pohledávku celkem částku 15 699,97 Kč. Po zhodnocení shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, ale toliko z části, neboť shledal shora uvedené smlouvy za neplatné. Závěr o neplatnosti smluv soud dovozuje z ujednání o výši úroků, kdy žalovaný měl vedle poskytnuté jistiny ve výši 18 000 Kč uhradit dále částku 21 005 Kč, označenou jako poplatek, v případě jistiny v částce 15 000 Kč pak částku 14 781 Kč. Poplatek je sice rozdělen na tři části (úrok, poplatek za zpracování úvěru a poplatek za vedení zákaznického účtu), nic to ale nemění na tom, že právní předchůdce žalobkyně je osobou, která se v rámci svého podnikání zabývá poskytováním peněžitých zápůjček (spotřebitelských úvěrů) a těžko by bez odpovídajícího úroku s žalovaným smlouvu uzavřel. Poplatek tak představuje skrytý úrok a nikoli platbu za služby, i když toto zdání se snažil navodit právní předchůdce žalobkyně. Takto požadovaný nárok zastírá další úročení peněz vedle již sjednaných úroků a slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. S ohledem na shora uvedené skutečnosti tak soud považuje celý nárok z titulu poplatku jako ujednání o úrocích. Toto však ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši nikoli 25,14 %, resp. 29 % ročně, jak žalobkyně uváděla v žalobě, ale u smlouvy ze dne 30. 12. 2019 ve výši 116,7 %, resp. 98,5 % u smlouvy ze dne 10. 9. 2019 a jedná se tak dle ustanovení § 588 občanského zákoníku (dále jen o. z.) o ujednání neplatné pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Navíc tvrzení žalobkyně o výši úroku ani nekorespondují s doloženými listinami, neboť v předmětné smlouvě ze dne 30. 12. 2019 je výslovně uveden úrok ve výši 49 % ročně. Soud v souvislosti s tímto odkazuje na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kdy s poukazem na citované rozhodnutí lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Soud zjišťoval průměrnou výši úrokových sazeb v korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v říjnu 2019 činila 9,96 % ročně a v prosinci 2019 8,70 % ročně. Trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami by v daném případě činil úrok ve výši 26,10 %, resp. 29,88 % ročně. Soud v daném případě nezjistil žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možné takto vysokou sazbu úroků akceptovat. Ujednání o úrocích pak nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť právní předchůdce žalobce by zcela jistě úvěr bez ujednání o úrocích neposkytl, kdy se navíc jednalo o adhezní smlouvu (formulářovou), která neumožňuje, aby byla jakýmkoli způsobem měněna na základě dohody stran oproti již předvyplněnému formuláři. Vzhledem k výše uvedenému, kdy je nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nutno jako na nemravnou nahlížet na smlouvu jako celek. Ostatně ke stejnému závěru dospěl opakovaně i Krajský soud v Plzni (viz například rozsudek tohoto ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. 25 Co 183/2017). S ohledem na shora uvedené závěry má tak žalobkyně právo na vrácení půjčené jistiny s přihlédnutím k již uhrazeným platbám. Z hlediska právního posouzení se jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, když dle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný se tak poskytnutím peněžité hotovosti obohatil o částku 18 000 Kč a 15 000 Kč. Po provedeném dokazování vyplynulo, že žalovaný před postoupením pohledávky uhradil částku 11 200,03 Kč na první zmíněnou pohledávku a částku 15 699,97 Kč na druhou pohledávku, čímž došlo k jejímu plnému uhrazení (k tomu viz výše). Ze shora uvedených důvodů soud uložil žalovanému, aby zbytek bezdůvodného obohacení ve výši 6 799,97 Kč uhradil. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, soud mu taktéž uložil povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku s tím, že počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení soud váže k výzvě žalobkyně k vrácení finančních prostředků oznámením o postoupení pohledávky ze dne 14. 12. 2022, když z předloženého podacího lístku bylo zjištěno, že tato listina byla podána k poštovní přepravě dne 13. 1. 2023. Dle § 573 občanského zákoníku se oznámení dostalo do sféry žalovaného dne 18. 1. 2023 a do 10 dne od tohoto data měl žalovaný žalobci vrátit peněžní prostředky, tedy do 30. 1. 2023. Jelikož tak neučinil, dostal se od 31. 1. 2023 do prodlení s plněním svého závazku. Od tohoto data byl též soudem přiznán zákonný úrok z prodlení. Lhůta k plnění v tomto případě byla určena třídenní obecná dle ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když k určení lhůty delší neshledal so