8 C 243/2022-10 — Okresní soud v Rokycanech

Žalobkyně se žalobou ze dne 20. 9. 2022 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 13 250 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 1. 10. 2020 uzavřela s žalovaným smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 10 000 Kč. Za poskytnutí zápůjčky se žalovaný zavázal uhradit poplatek ve výši 3 250 Kč, přičemž splatnost jistiny i poplatku byla stanovena na 31. 10. 2020. Žalovaný však poskytnuté peněžní prostředky v plné výši včas nevrátil, na svůj dluh uhradil částku 5 582 Kč, která byla započtena na smluvní pokutu a náklady spojené s uplatněním pohledávky. Žalovaná částka sestává z jistiny ve výši 13 250 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 918 Kč. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 1. 10. 2020 uzavřena smlouva o zápůjčce, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému částku 10 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 3 250 Kč. Žalovaný však řádně nesplnil své povinnosti, když uhradil pouze částku 5 582 Kč. Nedílnou součástí smlouvy měla být i všeobecné obchodní podmínky žalobkyně. Pro případ prodlení žalovaného se splácením pohledávky měl žalobkyni vzniknout nárok na zaplacení nákladů účelně vynaložených na vymáhání pohledávky, pro případ prodlení byl sjednán i mechanismus výpočtu smluvní pokuty. Z tvrzení žalobkyně dále vyplynulo, že žalovaný na základě uzavřené smlouvy do dnešního dne uhradil částku 5 582 Kč Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Na smluvní vztah mezi žalobkyní a žalovaným se dále jako na vztah spotřebitelský aplikují ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se nejprve zabýval platností uzavřené smlouvy o zápůjčce z hlediska jejího souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o. z., s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004 ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., dříve platného občanského zákoníku, neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27. 2. 2007 pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Byť se výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR vztahuje k zákonu č. 40/1964 Sb., lze ji dle přesvědčení soudu použít i na právní vztahy vzniklé za účinnosti o. z., když smlouva o zápůjčce, ve které jsou sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je dle ustanovení § 580 o. z. ve spojení s § 588 o. z. absolutně neplatným právním jednáním a to pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy. Z informací uveřejněných na internetových stránkách [obec] národní banky soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v říjnu 2020, tedy v době uzavření smlouvy o zápůjčce, činily v průměru 8,22 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o úvěru, ve které byla sjednána roční procentní sazba 2 828,13 %, tvoří takto sjednaná RPSN mnohonásobek v této době obvyklé úrokové míry. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o úvěru týkající se ostatního než-li jistiny je pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 580 o. z. absolutně neplatné. Dle § 576 o. z., týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování zápůjček (spotřebitelských úvěrů) je předmětem podnikání žalobkyně. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalovanému bezúročný úvěr. Podmínkou uzavření smlouvy o úvěru ze strany žalobkyně byla naopak skutečnost, že žalovaný přistoupí na výši úroku včetně poplatků. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o úvěru nebyl sjednán poplatek za uzavření smlouvy případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy o úvěru s žalovaným by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o zápůjčce uzavřená dne 1. 10. 2020 mezi žalobkyní a žalovaným je i z tohoto hlediska neplatná jako celek. Protože soud smlouvu shledává absolutně neplatnou, uložil žalovanému, z titulu bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 a následující o. z., zaplatit dlužnou částku představovanou poskytnutými finančními prostředky ve výši 4 480 Kč, které se dostaly do majetkové sféry žalovaného a které dosud nevrátil. Zároveň soud žalobkyni přiznal právo na zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucí z této částky od 1. 11. 2020 (den následující po splatnosti zápůjčky) do zaplacení v souladu s ustanovením § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající části byla žaloba zamítnuta. Pokud totiž soud shledal absolutně neplatnou smlouvu o úvěru, musel shledat neplatným i ujednání o povinnosti hradit náklady spojené s uplatněním pohledávky a smluvní pokutu. Tato povinnost totiž nemůže platně vzniknout bez existence samotné smlouvy o zápůjčce. Lhůtu k plnění shora uvedené povinnosti stanovil soud dle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř, tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť s ohledem na poměrný neúspěch žalobkyně ve věci má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů soudního řízení. S ohledem na skutečnost, že žalovanému ve věci žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.