8 C 269/2022-10 — Okresní soud v Rokycanech

Žalobkyně se žalobou, podanou u zdejšího soudu dne 3.11.2022, domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku 12 000 Kč s příslušenství,. Částku 2 048 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky 2 500 Kč a náhradu nákladů řízení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně se žalovaným uzavřela dne 26. 11. 2021 prostřednictvím internetových stránek [webová adresa] smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytla žalovanému částku 7 500 Kč, které se žalovaný zavázal spolu s poplatkem ve výši 4 500 Kč vrátit ve třech měsíčních splátkách s datem poslední splátky 2.2.2022. Žalovaný však na svůj dluh ničeho neuhradil, a proto žalobkyně žádala, aby jí zaplatil částku 12 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně jdoucím z částky 12 000 Kč od 3.2.2022 do zaplacení a dále požadovala zaplatit účelně vynaložené náklady za písemné výzvy zaslané v souvislosti s prodlením (celkem odesláno 5 výzev) ve výši 2 500 Kč. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Z listinných důkazů soud zjistil skutečnosti, které jsou zcela v souladu se skutkovými tvrzeními žalobce, přičemž na tyto listiny soud v plném rozsahu odkazuje. Smlouva o zápůjčce byla mezi účastníky sjednána dne 26. 11. 2021. Dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Z žalobkyní předložených listinných důkazů soud nemá za prokázané, že by mezi ní a žalovanou byla platně uzavřena smlouva o zápůjčce. Uvedenou smlouvou žalobkyně žalovanému zapůjčila částku 7 500 Kč, kterou se žalovaný spolu s poplatkem ve výši 4 500 Kč zavázal uhradit do 2. 2. 2022 RPSN činilo 1 689 %. Takové ujednání má soud za odporující dobrým mravům a tedy neplatné dle shora uvedeného ustanovení občanského zákoníku, platného od 1. 1. 2014. Ačkoli si je soud vědom, že každé sjednání zápůjčky představuje pro věřitele určité fixní náklady, které musí být následně zahrnuty do jeho jednotlivých splátek, neospravedlňuje tato skutečnost dle názoru soudu stranami sjednanou sazbu ročních procentních nákladů uvedeného úvěru, která je zcela nemravná a pro dlužníka likvidační. Uvedená výše této sazby dlužníka v drtivé většině případů nutně vrhá do ještě větší finanční tísně, než ve které se nalézal před tím, než mu zápůjčka byla poskytnuta, a zápůjčka tak jeho finanční situaci nejenže neřeší, ale naopak zhoršuje. Dle judikatury Nejvyššího soudu jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje při uzavření smlouvy o půjčce přiměřený úrok (např. Rozsudek NS sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Jestliže v daném období se roční procentní sazba nákladů u bankovních institucí pohybovala v rozmezí cca 8,00- 10,00 % za jeden rok (dle statistických údajů [obec] národní banky), tak pokud by soud připustil, že při nebankovní půjčce a objemu poskytnutých finančních prostředků se může jevit přiměřenou i sazba cca 3x vyšší než ta, která je poskytována bankami, s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl požadavkům banky na svoji bonitu, je možné jako ještě případně přiměřenou hodnotit sazbou ve výši okolo 30 % za jeden rok. Žalobkyně však požadovala více než padesátinásobek a z tohoto pohledu se výše ročních procentních nákladů poskytnutého úvěru jeví jako naprosto nepřiměřenou (nemravnou). Na tom nic nemůže změnit skutečnost, že žalobkyně v uvedené smlouvě po žalovaném nepožadovala platit z půjčené částky úroky, ale poplatek, neboť funkce těchto finančních plnění spojených se získáním zápůjčky je zcela totožná. Je tedy namístě uzavřít, že shora uvedený závěr platí i pro sjednanou smluvní pokutu. Dle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě dospěl soud k závěru, že ujednání o úroku a potažmo roční procentní sazbě nákladů s ohledem na formulaci a podobu celé smlouvy nelze oddělit od ostatního obsahu, a je třeba proto mít za to, že neplatnou je celá smlouva. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný obdržel od žalobkyně částku 7 500 Kč, přičemž jí následně ničeho nevrátil. Dle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Žalovaný přijal plnění z neplatného právního úkonu, svou povinnost toto plnění vydat zpět žalobkyni dobrovolně nesplnil, a proto v této části shledal soud podanou žalobu důvodnou, a uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni poskytnutou jistinu spolu se zákonným úrokem z prodlení dle § 1970 o.z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku pak byla žaloba s ohledem na shora uvedené závěry jako nedůvodná zamítnuta, a to spolu s požadovanými náklady spojenými s uplatněním pohledávky, protože jimi bylo vymáháno plnění ze smlouvy absolutně neplatné. O nákladech řízení soud rozhodl v § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně měla úspěch ve věci pouze částečný, cca poloviční.