8 C 45/2023-63 — Okresní soud v Rokycanech

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 18. 11. 2020 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 43 895 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedla, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], a žalovaným byly uzavřeny dvě smlouvy o spotřebitelském úvěru. První smlouva byla uzavřena dne 4. 8. 2017 a na jejím základě byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 13 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 1 820 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 2 600 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 200 Kč, a to formou 58 týdenních splátek po 390 Kč. Žalovaný však za celou dobu trvání smluvního vztahu uhradil pouze částku 16 475 Kč, ode dne 15. 9. 2018 do zaplacení se v souladu s čl. 1 smlouvy dlužná jistina úročí úrokem ve výši 23,72 % ročně. Dne 15. 12. 2017 uzavřena další smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta peněžní částka ve výši 30 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný stvrdil svým podpisem. Tyto finanční prostředky se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 6 000 Kč s úrokovou sazbou 19,52 % ročně, odměnou za administrativní činnost ve výši 6 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 12 000 Kč, a to formou 60 týdenních splátek po 900 Kč. Žalovaný však sjednané splátky nehradil řádně a včas, za celou dobu trvání smluvního vztahu uhradil pouze částku 16 500 Kč. Jelikož nebyla dlužná částka uhrazena, úročí se dlužná jistina ode dne 9. 2. 2019 do zaplacení úrokem ve výši 19,52 % ročně, jak bylo sjednáno v čl. 1 smlouvy. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou ze dne 29. 11. 2019 postoupena žalobkyni. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Ze smlouvy [číslo] ze dne 4. 8. 2017 bylo zjištěno, že žalovaný a společnost [právnická osoba], uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 13 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 1 820 Kč, administrativním poplatkem ve výši 2 600 Kč a odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 200 Kč, celkem se tak zavázal vrátit 22 620 Kč v 58 týdenních splátkách po 390 Kč. Ze smlouvy [číslo] ze dne 15. 12. 2017 bylo zjištěno, že žalovaný a společnost [právnická osoba], uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 30 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 6 000 Kč, administrativním poplatkem ve výši 6 000 Kč a odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 12 000 Kč, celkem se tak zavázal vrátit 54 000 Kč v 60 týdenních splátkách po 900 Kč. Nedílnou součástí smluv byly smluvní podmínky uvedené na zadní straně formuláře. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a z oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že pohledávka byla postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován oznámením datovaným dne 21. 11. 2019, když toto mu bylo doručeno na základě dodejky o podání ze dne 13. 12. 2019. Z předžalobní upomínky soud zjistil, že žalovaný byl vyzýván k úhradě dlužné částky dopisem ze dne 30. 4. 2020, kdy z dodejky české pošty bylo prokázáno, že dne 1. 5. 2020 byla výzva zaslána s tím, že žalovaný byl vyzýván k plnění nejpozději do 7. 5. 2020. Z tvrzení žalobkyně má soud za prokázané, že žalovaný v souvislosti s poskytnutým úvěrem uhradil částku 16 475 Kč, resp. 16 500 Kč, bylo případně na žalovaném, aby prokázal jinou výši úhrady dlužné částky, ale nestalo se tak. 5. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Po zhodnocení shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, ale toliko z části, neboť shledal shora uvedené smlouvy o úvěru neplatnými. Závěr o neplatnosti smlouvy soud dovozuje z ujednání o výši úroků, kdy žalovaný měl vedle poskytnuté jistiny ve výši 13 000 Kč uhradit dále částku 9 620 Kč a vedle jistiny ve výši 30 000 Kč částku 24 000 Kč. Tento poplatek je sice ve smlouvách rozdělen na tři části (poplatek za úrok, administrativní činnost a hotovostní inkaso), nic to ale nemění na tom, že právní předchůdce žalobkyně je osobou, která se v rámci svého podnikání zabývá poskytováním spotřebitelských úvěrů a těžko by bez odpovídajícího úroku s žalovaným smlouvu uzavřel. Poplatek tak představuje skrytý úrok a nikoli platbu za služby, i když toto zdání se snažil navodit právní předchůdce žalobkyně. Takto požadovaný nárok zastírá další úročení peněz vedle již sjednaných úroků a slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. Kdy zde nutno říci, že toto je také patrné z té skutečnosti, že ač žalovaný neuhradil větší část splátek, poplatek za hotovostní inkaso je žalobkyní požadován v celé výši, tedy i za inkaso splátek, které vůbec neproběhlo a právní předchůdce žalobkyně, tak s těmito neměl vůbec žádné náklady. Navíc položka hotovostního inkasa činí zdaleka nejvyšší částku v rámci účtovaného poplatku. S ohledem na shora uvedené skutečnosti tak soud považuje celý nárok z titulu poplatku jako ujednání o úrocích. Toto však ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 74 %, resp. 80 % a jedná se tak dle ustanovení § 588 občanského zákoníku (dále jen o. z.) o ujednání neplatné pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Soud v souvislosti s tímto odkazuje na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kdy s poukazem na citované rozhodnutí lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Soud zjišťoval průměrnou výši úrokových sazeb v korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v roce 2017 činila cca 8,5 % ročně. Soud v daném případě nezjistil žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možné takto vysokou sazbu úroků akceptovat. Ujednání o úrocích pak nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť právní předchůdce žalobkyně by zcela jistě zápůjčku bez ujednání o úrocích neposkytl, kdy se navíc jednalo o adhezní smlouvu (formulářovou), která neumožňuje, aby byla jakýmkoli způsobem měněna na základě dohody stran oproti již předvyplněnému formuláři. Vzhledem k výše uvedenému, kdy je nemravná převážná část ujednání té které smlouvy, je nutno jako na nemravnou nahlížet na smlouvu jako celek. Ostatně ke stejnému závěru dospěl opakovaně i Krajský soud v Plzni (viz například rozsudek tohoto ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. 25 Co 183/2017). 7. S ohledem na shora uvedené závěry má tak žalobkyně právo na vrácení půjčené jistiny s přihlédnutím k již uhrazeným platbám. Z hlediska právního posouzení se jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, když dle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný se tak poskytnutím peněžité hotovosti obohatil o částku 13 000 Kč a 30 000 Kč. Po provedeném dokazování vyplynulo, že žalovaný před postoupením pohledávky uhradil první ze zmíněných částek v plné výši, na částku 30 000 Kč pak uhradil celkem 16 500 Kč (k tomu viz výše). Ze shora uvedených důvodů soud uložil žalovanému, aby uhradil zbytek bezdůvodného obohacení ve výši 13 500 Kč. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, soud mu taktéž uložil povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku s tím, že počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení soud váže k výzvě žalobkyně k vrácení finančních prostředků oznámením o postoupení pohledávky ze dne 21. 11. 2019, když z předloženého podacího lístku bylo zjištěno, že tato listina byla podána k poštovní přepravě dne 13. 12. 2019. Dle § 573 občanského zákoníku se oznámení dostalo do sféry žalovaného dne 18. 12. 2019 a do 10. dne od tohoto data měl žalovaný žalobkyni vrátit peněžní prostředky, tedy do 30. 12. 2019. Jelikož tak neučinil, dostal se od 31. 12. 2019 do prodlení s plněním svého závazku. Od tohoto data byl též soudem přiznán zákonný úrok z prodlení. Lhůta k plnění v tomto případě byla určena třídenní obecná dle ustanovení § 160 ods