8 C 55/2023-12 — Okresní soud v Rokycanech

Žalobkyně se žalobou ze dne 24. 2. 2023 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 7 900 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedla, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba], uzavřela s žalovanou smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě umožnila žalované čerpat úvěr do výše úvěrového rámce. Žalovaná úvěr průběžně čerpala, celkem byla ze strany původního věřitele vyplacena částka 7 900 Kč. Žalovaná však platby na úhradu uvedené částky nehradila. Pohledávka byla následně postoupena žalobkyni. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Ze smlouvy ze dne 16. 4. 2021 bylo zjištěno, že žalovaná uzavřela se společností [právnická osoba] smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě bylo žalované umožněno čerpat úvěr do výše úvěrového rámce. V čl. 8 smlouvy byla sjednána RPSN úvěru ve výši 873,94 %. Výpisem z účtu bylo prokázáno, že žalované byla dne 16. 4. 2021 vyplacena částka 4 000 Kč a dne 2. 8. 2021 částka 3 900 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 4. 2022 bylo zjištěno, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 21. 9. 2022, v němž byla současně vyzvána k zaplacení dlužné částky ve lhůtě 10 dnů. Z tvrzení žalobkyně má soud za prokázané, že žalovaná dlužnou částku neuhradila, bylo tedy na žalované, aby prokázala opak, což se nestalo. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Na základě výše uvedených skutečností nemá soud za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla řádně uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 občanského zákoníku. Ujednání o výši úroků, kdy roční procentní sazba nákladů úvěru činila 873,94 %, považuje soud za odporující dobrým mravům, a tedy neplatné dle shora uvedeného ustanovení občanského zákoníku. Ačkoli si je soud vědom, že každé sjednání úvěru představuje pro věřitele určité fixní náklady, které musí být následně zahrnuty do jeho jednotlivých splátek, neospravedlňuje tato skutečnost dle názoru soudu stranami sjednanou sazbu ročních procentních nákladů uvedeného úvěru, která je zcela nemravná a pro dlužníka likvidační. Uvedená výše této sazby dlužníka v drtivé většině případů nutně vrhá do ještě větší finanční tísně, než ve které se nalézal před tím, než mu úvěr byl poskytnut, a úvěr tak jeho finanční situaci nejenže neřeší, ale naopak zhoršuje. Dle judikatury Nejvyššího soudu jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje při uzavření smlouvy o půjčce přiměřený úrok (např. R NS sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). V daném případě dospěl soud k závěru, že ujednání o úroku a potažmo roční procentní sazbě nákladů s ohledem na formulaci a podobu celé smlouvy nelze oddělit od ostatního obsahu, a je třeba proto mít za to, že neplatnou je celá smlouva. Žalobkyni se však podařilo prokázat, že jejím právním předchůdcem byly shora uvedené peněžní prostředky žalované poskytnuty. Na straně žalované tedy došlo k bezdůvodnému obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 o. z., které byla žalovaná povinna vrátit. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala úhradu částky odpovídající výši bezdůvodného obohacení, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku, tedy žalobě vyhověl. Jelikož žalovaná nezaplatila žalovanou částku do rozhodnutí soudu, octla se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Jelikož výzva k plnění byla žalované zaslána dne 21. 9. 2022, považuje se v souladu s ustanovením § 573 o. z. za doručenou třetí pracovní den, tj. 26. 9. 2022. Desetidenní lhůta k plnění stanovená ve výzvě tedy žalované skončila dne 6. 10. 2022, přičemž následujícím dnem se žalovaná dostala do prodlení. Soud proto žalobkyni přiznal úrok z prodlení počínaje dnem 7. 10. 2022 a výrokem II. zamítl úrok z prodlení za období předcházející. Lhůta k plnění byla žalované stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež měla ve věci pouze nepatrný neúspěch, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 7 900 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, dle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaná povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám zástupce žalobkyně.